Březen 2012

NEJSI SÁM - Jermaine Jackson ( 25 )

30. března 2012 v 21:58 úryvky z knihy NEJSI SÁM
" Koncertování uprostřed týdne Josephovi nestačilo. Víkend co víkend nám domlouval kšefty, kdekoli měli volno, a to za pomocí dvou chicagských diskžokejů, Pervise Spanna a E. Rodneyho Jonese. Působili jako naši kultovní manažeři a domlouvali vystoupení i B.B. Kingovi či Curtisi Mayfieldovi, ovšem hlavní náplní jejich práce bylo hraní v chicagském rádiu WVON, nejposlouchanější stanici v Gary. Pervis si bral noční E. Rodney denní směny a oba výrazně prosazovali soulovou hudbu, takže naše propagace byla v dobrých rukou: černošská stanice představovala tehdy nejlepší způsob, jak vejít ve známost. Pokud nás na WVON hráli, ocitli jsme se v hledáčku místních nahrávacích společností.
Pervis, který vždy nosíval šedočerný plstěný klobouk, vypadal trochu jako Otis Redding a před lidmi nás vychvaloval stylem: " Jen počkejte, až ty děti uvidíte naživo!" Joseph skuhral, že Pervisovy šeky banka občas nepřijala, ovšem to, co Pervis postrádal na finanční spolehlivosti, nahrazoval tím, že o nás všude mluvil. On a E. Rodney Jones hájili naše barvy jako nikdo jiný.
Následkem toho se nás pět i s nástroji pravidelně mačkalo v Josephově Volkswagenu, zatímco máma a Rebbie zůstávaly doma s La Toyou, Randym a malou Janet. Nějakou dobu jsme ve škole a v klubech a divadlech pobívali častěji než mezi čtyřli zdmi našeho domova. Naše "koncertní dodávka" měla dvě sedadla vepředu, přičemž ta prostřední jsme odstranili, aby zbylo místo i na zesilovače, kytary bicí a další aparaturu. Vzadu bylo lavicové sedadlo, ale my sedávali a spávali kdekoli, kde jsme mohli složit tělo, třeba s bubnem místo opěrky hlavy. Stísněnější už jsme tam být nemohli, ale cesty se nesly v znamení vtípků, smíchu a zpěvu. Zatímco Joseph řídil, my ostatní jsme si v hlavách spontálně přehrávali celé vystoupení."....


14. kapitola - Štěstí v Ráji

30. března 2012 v 9:06 Povídky - příběhy

14. kapitola

" Můžu dál?".....ozval se Michael, který stál za dveřmi. Přikývla jsem. Seděla jsem na posteli a v ruce svírala Charlesovu fotografii. Utřela jsem si nepatrnou slzu, která mi stékala po tváři........." Stalo se něco?".....zeptala jsem se ustrašeně...." Můžu?"......zaujal místo na okraji postele. Všiml si fotky, kterou jsem žmoulala v ruce..........." Manžel?".......přikývla jsem..........." Asi ti hodně chybí. Je mi to líto.".........nebyla jsem člověk, který se rád svěřuje druhým lidem se svým soukromím, zvláště ne těm, které znám sotva čtyřicet osm hodin, ale nějak jsem cítila, že Michael je člověk, který umí naslouchat.............." Ano stýská se mi. Pamatuji si den jenž Erica přišla na svět. Sestřička mu ji podávala. Byla celá od krve a strašně vřískala, ale pro něj to byl ten nejkrásnější pláč, který kdy slyšel. Miloval ji od první minuty stejně jako já. Měli spolu pevný vztah, ale Charles byl věčně pryč. Pořád někam lítal a my pomalu ani nevěděly jak vypadá..."........vydechla jsem si. Nějak jsem o Charlesovi nedokázala mluvit aniž by v mém hlase nešla slyšet zloba. Ano, tolik jsem se na něj zlobila, že nebyl s námi, když jsme ho potřebovali...................." Ach je mi to tak líto Jane. Sám bych si neuměl představit, kdybych tu nebyl kdyby mě mé děti potřebovaly. Víš...."......nervozně si pohrával s rucemi a přitom koukal do země..........." Natali je....." .....spolknul tu myšlenku....."No nechme radši toho. "......usmál se na mě. Cítila jsem, že se mi chtěl s něčím svěřit, ale rychle toho červíka pochybnosti zahnal zpátky.........." Co kdyby si šla za námi dolů do kuchyně? Dětem jsem připravil výtečné kakao. Alespoň to říkají."......na jeho tváři se opět objevil ten roztomilý úsměv a já na jeho nabídku kývla. Opravdu mě zajímalo jak báječné kakao umí.........


" Ahoj uličníci.".....pohladila jsem všechny tři děti po jejich vláskách, které voněly po jarní louce....asi na sebe vypatlaly moc pěny, když se šly po té ranní bitvě okoupat, pomyslela jsem si..............." Tak opravdu je to kakao tak dobré jak táta říká?"........dívala jsem se na Paris............." Jane táta umí nejlepší kakao široko daleko.".......vychloubala se tatínkovým uměním.................." Mám to risknout a dát si s vámi?"..................." Jasně dej. Tatíí udělej Jane taky.".......řekla Paris svému otci a utřěla si čokoládový knír, který se ji při pití vytvořil....

Seděla jsem za stolem a společně s dětmi čekala na svou porci. Když šéfkuchař postavil hrníček přede mě s chutí jsem se obsahu napila. Všichni mě pozorovali a čekali na mou reakci. Když jsem v ústech cítila slanost došlo mi, že si Michael spletl sůl s cukrem, ale nemohla jsem je zklamat. I přes tu příšernou chuť jsem obsah hrníčku vypila a skládala poklony na Michaelovu adresu. Nemohla jsem dopustit, aby děti zjistily jaký je jejich tatínek popleta a Erice jsem nemohla brát iluzi o svém hrdinovi. Jen, co jsem se vrátila zpátky do pokoje má první cesta vedla do koupelny, abych mohla obejmout záchodovou mísu.......


---------------
Když jsem uklízel hrníčky ze stolu, aby mě Margaret nekárala, že jsem nechal v kuchyni binec, chtěl jsem dózu s cukrem vrátit na patřičné místo, když mi došlo, že je to sůl. Bože, vždyť já jsem Jane kakao osolil místo osladil a ona ho ochotně vypila. Chtěl jsem totiž do cukřenky doplnit cukr, který v ní došel a já místo cukru vyndal sůl. Začal jsem se smát. Můj bezprostřední smích donutil hospodyni Margaret zjistit co se děje..............." Stalo se něco Michaeli?".......nechápala proč se tak směji............." Je tohle sůl?"...........ukazoval jsem ji průsvitnou dózu se žlutým uzávěrem..........." Ano.Proč se ptáte?"............nechápala mou otázku................" Nechte to tak Margaret."................popadající se za břicho jsem opustil kuchyň a nechal chudinku Margaret nečině stát.....

Chtěl jsem se Jane omluvit za svůj omyl, ale při zaklepání na její dveře se nikdo neozýval. Usoudil jsem tedy, že už asi spí a tak omluvu nechal na jindy.



-------
"Zlatíčko ještě pusinku a spinkat.".......věnovala jsem své dceři úsměv, když jsem ji ukládala ke spánku................" Maminko budeš tu prosím chvíli se mnou?"...........dívala se smutně na mě těmi svýma modrýma kukadlama. Ani netušila jak jsem si tohle od ní přála slyšet. Ochotně jsem si zalezla pod její peřinku a četla obrázkovou knížku, která ležela na nočním stolku. Dnes jsme si byly blíž za celou dobu a já věřila, že náš vztah je na dobré cestě......




13. kapitola - Štěstí v Ráji

28. března 2012 v 7:57 Povídky - příběhy
Díleček věnuji Viky
PS: Doufám, že se ti v Neverlandu líbí :-))


13. kapitola


" Miláčku vstávej, musíme jít na snídani. Michael na nás určitě i s Paris a Princem čekají."..........tichým hlasem se pokouším probudit Ericu. Protáhla se, mrkla na mě ospalým očkem a slíbila, že do deseti minut bude připravena. Nechala jsem ji tedy osamotě a šla do své ložnice převléknout se z pyžama do tmavých riflí, trička s výstřihem do V. Na obličej nanesla decentní makeup. Erica zaklepala na dveře od mé ložnice což bylo známkou, že i ona je připravena jít se najíst. Po tom, co jsme sešly dolů schody do jídelny u stolu už seděl Michael i se svými dětmi............" Dobré ráno, omlouváme se, že jsme přišly tak pozdě, ale už dlouho jsme se tak dobře nevyspaly."........Erica stála přede mnou a já ji svýrala ramena. Ani jedna jsme se nepohnuly. Michael stoupl od stolu a vyzval nás k tomu, aby jsme se posadily. Ochotně nám odsunul židli, stále mě nepřestával překvapovat..............." Vůbec se neomlouvejte. Tak co vám mohu nabídnout?"............Erica sáhla po toustu s jahodovým džemem. Mě postačila káva a pomeranč, který jsem si loupala a přitom pozorovala všechny přítomné u stolu. Pomyslela jsem si, že takovou velkou rodinu, která se vždy sejde u stolu ať už je to při snídani, obědě či večeři....jsem vždycky chtěla mít, ale už se mi to boužel nesplní. U našeho stolu už navždy budu sedět jen sama s Ericou............" Tak až se všichni nasnídáme, co říkáte malé prohlídce Neverlandem?"...........Erice se rozzářily očička. Po tomhle toužila už od včerejška, co přijela. Snad nikdy rychleji nesnědla snídani jako právě teď...........


Vidět pohádkový Neverland je nejen snem každého z Michaelových fanoušků, ale snad všech lidí, co touží poznat jaké je to v ráji. Pochybuji, že na světě existovalo magičtější místo než je právě tohle. Teplý vánek ovine mou tvář a šumějící voda jenž tryská z fontánky mě nutí ponořit se do té magické atmosféry, kterou vzbuzuje. Michael má na sobě jeden ze svých oblíbených klobouků a dělá nám toho nejlepšího průvodce, který snad není ani na zámku. Díváme se na tu nádheru, která nás obklopuje. Nejsme schopny slova, protože tohle místo je vám bere z úst. Procházíme se kolem bazénu, když se nám Michael na moment vzdálí z našeho dohledu. Najednou ho zahlédneme jak utíka přes precizně posečený trávník vyzbrojený vodními balónky, které následne po nás háže. I když jsme smáčené od hlavy až k patě rády se k Michaelovi a jeho dětem přidáme. To už jsme si nevystačili jen s balónky, do ruky bereme vodní pistole a snažíme se co nejvíce odrovnat svého nepřítele. Mike si tuhle hru užívá víc než dokoliv z nás a já se nestačím divit, že ten pobýhající, smějící se muž, je právě ten Michael Jackson, kterého známe z televizních obrazovek a nebo obálek časopisů. Tohle "velké dítě" s nakažlivým smíchem je opravdu on, jen ho takhle zná boužel málo kdo, což je velká škoda.

Náhle se ocitneme v pirátské lodi, která je v zábavním parku. Opět se nám někdy Mike schoval, ale padající cukrovinky na naše hlavy jemiž nás bombarduje nám dají rychlou odpověď............" Miku už néééé.".......volám na něj, ale ten nepřestává a náležitě si to užívá. I dětem tahle sladká sprška rozhodně nevadí. Sedící pod tou obrovskou lodí rozbalující své úlovky, kterými je tak Michael tak štědře zásoboval. Rozeběhnu se nahoru za ním dovnitř lodě a ruce plné sladkostí, které jsem si nasbírála mu zezadu strkám za jeho triko. Muže jehož jsem ještě do včerejšího dne neznala a dnes tu s ním skotačím jako malé dítě. Neuvěřitelné jak vás svou energií a bezprostřední radostí pohltí.

Když jsme smáčení a na kost promrzlí se s dětmi vraceli zpět do domu měli jsme se v plánu osušit, něco drobného zakousnout a vrátit se zpět do zábavního parku na atrakce. Michael říkal, že si dáme závod na autodráze. Už teď jsem zvědavá na jeho řidičské dovednosti. Když jsem tenkrát brouzdala po netu kdesi bylo napsáno, že s jeho řidičským uměním to nebylo nic moc, tak uvidíme. No, vlastně už vidíme a to nějakou ženu, při vstupu do domu, která netrpělivě přešlapuje ve vstupní hale a vyhlíží Michaela. Oběma nám stuhnul úsměv na tváři, když jsme ji zahlédli.........." Michaeli kde jsi sakra byl? Čekám tu na tebe už půl hodiny."..........Michael byl v rozpacích, šlo na něm vidět, že přítomnost té ženy vítá ve velkém rozpoložení.........." Proč ses někoho nezeptala kde jsem?".....káral ji. Nečekal na její odpověď, když viděl, že jsem nesvá začal nás představovat.Děti aniž by na cokoliv čekaly utíkaly do svých pokojů..............." Natali to je Jane Williamsová, Jane to je Natali Spelmenová.".............víc o ni neřekl, ale bylo víc než jasné, kdo ta žena je. Prohlížela si mě s velkým opovržením. No je pravda, že postavu dvacítky a minisukně nenosím, tak jako ona. Pro všechny ta situace byla dost nepříjemná. A já, abych v téhle trapné situaci mohla opustit pole řekla jsem, že půjdu nahoru........."Počkej Jane, chtěli jsme jít přece..." ........volal na mě, když jsem se mu strácela z dohledu.............." To nevadí Michaeli, stejně musím sepsat jednu neodkladnou práci.".......ještě sice něco říkal, ale joho slova se ztratila stejně jako já ve svém pokoji.

Při koukání do monitoru svého laptopu mě napadalo jak Michael může být s takovou ženou Natalinina typu, ale je přeci jen chlap a pro něj určitě přitažlivá, takže mu nejspíš splní veškeré jeho potřeby a přání.....


projekt MIKEGASM

28. března 2012 v 7:51 Projekt MIKEGASM


Obdobie: Detstvo... Beriem fotky od narodenia DO Off the wall. OTW už nie.
Klip/ turné: no, z detstva tam toho moc nemá takže čokoľvek
Formát: Fotka, gif, PNG, video
Kategórie:

* a) Najkrajšia fotka s maminkou Katherine
* b) Najkrajšia fotka so sestrou Janet
* c) Najkrajšia fotka so sestrou LaToyou



__________________________________________________________________________________
__________________________________________________________________________________


C) Fotka se sestrou LaToyou


A) fotečka s maminkou



a jako soutěžní jsem si pro tentokrát vybrala z možnosti B) a to Mika s Janet, těm sladkým růžovým cukříkům prostě nešlo odolat:-)


NEJSI SÁM - Jermaine Jackson ( 26 )

27. března 2012 v 13:14 úryvky z knihy NEJSI SÁM
" Pokud se lidem líbíte tady, budete se jim líbit kdekoliv.." prohlásil Joseph v dodávce cestou do New Yorku. Místo určení: světoznámé divadlo Apollo v Harlemu - místo, " kde se rodí hvězdy."
Celou cestu z Indiany nám omílal, jaký má tahle budova význam a kdo všechno ze zpěváků tam slavil úspěchy: Ella Fitzgeraldová, Lena Horneová, stepař Bill " Bo Jangles" Robinson....a James Brown. V dobách, kdy černé tváře byly na televizních obrazovkách stále ještě poměrně vzácné, představovalo Apollo zásadní platformu pro afroamerické inteprety. " Ale pokud to vezmete za špatný konec, pokud to pokazíte, otočí se vám tohle publikum zády. Dneska se musíte předvést v nejlepším světle," pokračoval.
Žádný strach jsme neměli: věděli jsme, že pokud si publikum získáme, otevřeme si tím dveře k ještě zářnější budoucnosti. Mohli tedy malí kluci snící svůj sen ještě větší motivaci? Být naivkou v zábavním průmyslu mívalo někdy i své výhody - díky své nevinnosti jsme byli slepí k významu některých událostí. Zastavili jsme přímo pod svisle zavěšeným nápisem Apollo, který sytě oranžovou barvou zářil do noci.
Když jsme poprvé vztoupili dovnitř, byly stěny poseté fotografiemi legend. Procházeli jsme chodbami a pak si všimli ošumtělého koberce. Joseph nám řekl, že jsme právě v kůži těchto lidí. Dostali jsme vlastní šatnu se zrcadlem posetým žárovkami a chromovým věšákem na kolečkách. A mikrofony se elektronicky vysouvaly zpod pódia - hotový kosmický věk."....



12. kapitola - Štěstí v Ráji

25. března 2012 v 21:39 Povídky - příběhy
12. kapitola

Díleček věnuji Mandy:-)

A jinak všem děkuji za krásná přání a slovíčka k prvnímu výročí blogu, tajně budu doufat, že není poslední:D

První noc v Neverlandu byla náročná. Tohle místo vás přímo nutí k tomu, aby jste spali jako andílci, ale mě to vůbec nešlo. Ne snad proto, že bych se tu necítila dobře, ale mé myšlenky se upínaly k Charlesovi. K muži jenž jsem milovala celou svou duší. Šla jsem se ještě podívat na Ericu, jestli už spinká, ale ta narozdíl ode mne spala jako miminko. Políbila jsem ji na čelo a zasla lampičku, která ji v pokoji svítila. Závírala jsem dveře, když v tom jsem na chodbě zahlédla Michaela. Na sobě měl červené pyžamo a na nohách pantofle se zlatou chocholkou a písmenem "J". Vypadal roztomile až mi z pohledu na něj cukaly koutky. Zdálo by se, že bude chodit ve své nejlepší róbě, vždy precizně upraven, ale byl to úplně obyčejný člověk, jenž ve svém soukromí žil stejný život jako kdokoliv jiný. Nelíčil se, bylo mu jedno jestli má na sobě vytahané triko či kalhoty od pyžama i třeba v poledne. Dělal obyčejné, všední věci všedních lidí. A já si při pohledu na něj něco uvědomila. Takhle by tě lidé měli poznat, přesně takového by tě měli znát. Měli by si uvědomit, že i ty jsi jen člověk, který prahne po úplně obyčejných věcech..........." Spinká?"....zeptal se......." Ano, chrupká jak andílek. Dnešní den byl pro ni náročný. Je plná dojmů a pocitů. Myslím, že si ještě úplně nestačila uvědomit, kde to vlastně jsme.".......usmála jsem se na něj..........." A co ty? Jdeš už také spát?"......zeptal se.........."No abych upřímně řekla, dnes asi jen stěží usnu. ".......přiznala jsem se.........." Tak co kdyby jsme šli do kinosálu a podívali se na nějaký hezký film?"..........rozzářily se mu oči........." To je od tebe hezké, ale nerada bych, abys musel kvůli mě ponocovat.".......řekla jsem. ..........." Tak první věc, kterou ti na sebe prozradím. Já ponocuji dost často a popravdě jsem rád, když se dnešní noc ke mě někdo přidá."......tak bezprostředně se smál a mě to nutilo smát se taky..........." A dostanu i popcorn?"............" Že váháš, tak co jdeme?"......nabídl mi své rámě a já jej ochotně přijala....


Usadili jsme se do polstrovaných, měkkých sedaček a v ruce drželi pytlík s popcornem............." Co říkáš Skleněnému peklu s Fredem Astairem?"......zeptal se mě............" Že je to dobrá volba.".......já totiž Freda miluju a jak jsem se dozvěděla nebyla jsem sama, i Michaelův to byl velký oblíbenec.

Když jsme seděli v té přítmé tmě a já nenápadně pozorovala Michaela tak, jak on pozoroval mě napadlo mě, že popcorn jí stejně jako ho jedl v legendárním Thrilleru. Pohrával si s těmi drobnými kousíčky a pak je smyslně pokládal do úst a přitom soustředěně koukal na plátno, přesně jako v tom klipu, pomyslela jsem si. I on si mě zkoumavě prohlížel, když si myslel, že se na něj nekoukám. Ale jeho pohled jsem přesto cítila.

Když jsme se dodívali na film vrátili jsme se zpět do našich ložnic........." Tak dobrou noc Jane, kdybysi cokoliv potřebovala, třeba chtěla kávu Margaret, nebo kdokoliv jiný ti ji rád donese. A při nejhorším jsem tu já, ale kávu prosím po mě nechtěj.".....nahnul se ke mě očima se podíval napravo a nalevo, aby se ujistil, že ho nikdo neslyší......"Nikomu to neříkej, ale dělám tu nejhorší kávu na světě.".......řekl mi to velké tajemství a já se začala smát. Musím přiznat, že už ani nevím jaké to je se upřímně od srdce zasmát a Michaelovi se mě rozesmát podařilo dnes nespočítaje.

Chvíli jsem se ještě procházela po pokoji. Zastavila jsem se u francouzkého okna a pozorovala světílka v dáli. Osvětlený Neverland vypadal kouzelně a tajemně. Pro Ericu byl první den tady náročný tak, jak pro každého z nás. Myslím, že se tu cítí dobře, ale uvnitř myslí na svého tátu a já vlastně taky. Co by asi tomu řekl, že jsme tady?
Je to neuvěřitelné, jak se člověku může během chvilky změnit život. Ještě před týdnem splnit Erice sen byl v nedohlednu a dnešní noc poprvé strávíme někde jinde než v našem domě.


Michael
Myslel jsem, že po naší večerní exkurzi v kinosálu, kterou jsme s Jane absolvovali usnu jako mimino, ale nešlo to. Pořád jsem na ni musel myslet. Když jsem si ji při sledování filmu prohlížel měl jsem pocit jako bych ji už někde předtím viděl. Možná si to jen namlovám....ale vlastně?.......... Mám to! Vždyť Jane je ta ustrašená maminka, která zoufale hledala svou malou dcerku, která si rozbila kolínko. A tou holčičkou je přece Erica, to ony byly tenkrát v supermarketu.......

1. narozeniny

25. března 2012 v 0:00

Ač je to neuvěřitelné dnes tenhle blog slaví své první narozeniny a to především díky Vám....
Než společně sfoukneme pomyslnou svíčku na dortu chtěla bych říct pár slov......

Co mě vedlo k založení blogu? Ze začátku to byla určitá zvědavost, neměla jsem žádné představy. Toužila jsem si to jen zkusit a také poznat nové lidi. Každý komentář mi dělal radost a z lidí, kteří byli návštěvníci se stali moje druhá rodina.....MJ RODINA ( i z těch, kteří blogy nemají...). Vzniklo přátelství, a dnes si nedokáži představit, že bych je měla ztratit. Blog díky Vám se dostal až právě k vytouženému roku svého fungování a já dnes vidím věci úplně jinak jak na začátku. Už vím o co mi jde a proč chci, aby tenhle blog fungoval, i když jeho existence do budoucna je nejistá. Nevím jak dlouho mi čas a okolnosti dovolí se mu plně věnovat, ale jedno vím jistě. Nikdy ho nezruším. Dala jsem do něho své srdce stejně, tak jako Vy. Společně jsme tu vytvořily věci, které poukazují na to, jaký Michael byl ve skutečnosti člověk. Beru to jako poslání ukázat lidem, kdo byl ten jenž změnil nejen hudební dějiny. Ten, který si zaslouží náš obdiv a uznání. Vím, jsme teprve na začátku toho všeho, ale já věřím, že ta určitá nenávist a pohrdání lidí jednou opadne a uznají svou chybu a začnou toho božského anděla vidět v jiném světle...v jasném a pravdivém. ........

Takže Vám ze srdce mockrát děkuji nejen za návštěvnost, ale za to, že i Vy vytváříte tu pravdu, kterou musí lidi vědět. Vím, že je to ohraný citát, ale přesto pravdivý a výstižný...takže cituji člověka jenž o tomhle věděl své.............."LŽI BĚŽÍ SPRINTY, ALE PRAVDA BĚŽÍ MARATÓN"........- Michael Jackson




Děkuji za vše. Mám Vás ráda s láskou Monika

11. kapitola - Štěstí v Ráji

24. března 2012 v 7:27 Povídky - příběhy
11. kapitola

Když jsme vstoupili do domu ve vstupní hale stál model komorníka v životní velikosti, držící v ruce tác se sladkostmi. Erica se na něj mlsně dívala a mě to rozesmálo. Nalevo od nás byla místonst, která byla zřejmě pracovnou. Stál tam přednádherný klavír na němž byly zarámovány fotografie. Zřejmě Michaelovi rodiny. Uprostřed stál velký model nějakého historického hradu. Byl překrásný a já jej s obdivem pozorovala..........." Miluji tyhle středověké hrady, dovezl jsem si ho z Francie."......řekl Michael jemuž neuniklo s jakým zaujetím jsem jej pozorovala. Další můj obdiv měla knihovna, která byla vpravo. Byla plná starých knih a fotografických alb v sametových vazbách................" Po ní jsem vždycky toužil, rád čtu.".....vysvětlil nám důvod, proč tu knihovnu miluje. Při vztupu do domu hned vpravo ve vstupní hale byly velké dřevěné dveře. Michael nás k nim zavedl a otevřel je. V první moment jsem si myslela, že je to nějaká obrovská šatna, ale ve skutečnosti to byl dlouhý úzký vestibul táhnoucí se podél průčelí budovy, která vedla až k Michaelova bytu. Kde byly obývací pokoje, koupelna, spousta obrazů, ložnice i velikánská ložnice pána domu. Všechno v tom domě bylo překrásné a impozantní.

Po tom, co nám jeden ze zaměstnanců odnesl naše zavazadla do pokoje, nás Michael zavedl do nádherné, obrovské kuchyně, kde nám představil zbytek personálu, který se skládal asi ze šesti šéfkuchařů, týmu s oddělením pro chod domácnosti, týmem zřízenců který měli nastarosti zábavný park, skupinou ošetřovatelů pro zoo, dále také zahradníci, kteří udržovali trávník či květinové záhony a samozřejmě členové ochranky, kteří tu nemohli chybět. Michael měl dokonce i auditora, který měl nastarosti zdravotní a bezpečnostní rizika zaměstnanců. I hasičký sbor nesměl chybět. Všichni zaměstnanci tu bydleli. Měli tu svůj dům, který byl opodál od toho hlavního vněmž žil Michael.

Když jsme se konečně z té nádhery stačily, alespoň trochu vzamatovat Michael nás pozval na terasu. Všechen zahradní nábytek byl z překrásného masivního dřeva. Ani květiny, či drobné keříky tu nesměly chybět. Celkově celý Neverland byl posetý stromy, které utvářely takové bezpečí a také měl zabránit přístupu zvědavým očím. Už zvenčí nemáte šanci nic vidět, kromě obrovské brány, která vás vítá svým homutným nápisem. Michael si alespoň trochu snažil uchránit své soukromí, které bylo neustále pronásledováno.

" Dáte si kávu?"........zeptal se mě......." Děkuji. Jestli mohu poprosit, tak se smetanou a bez cukru.".....usmála jsem se na něj......." Jistě, hned řeknu Margaret, aby vašim přáním vyhověla. A co ty princezno, co tobě mohu nabídnout?"........zeptal se Ericy............." Já bych chtěla ty bombóny, které držel ten pán."......myslela, ten jenž nás výtal při vstupu. Nebyl živý, ale to samozřejmě nevěděla....." Erico!".......okřikla jsem svou dceru............" Mám tu pro tebe něco mnohem lepšího."..........tázavě na mě pohlédl a čekal na mé svolení jestli může Erice to místo ukázat. Přikývla jsem. Erica ochotně podala Michaelovi svou ruka a šla. Udivěně jsem na ni koukala. Byla Michaelem a tím vším, co tu spatřila, tak ohromena, že jsem se nestačila vynadívat do jejich rozzářených očí. Dívala jsem se do dálky na tu nádheru jenž se přede mnou vstyčila. I když jsme tu jen pár hodin měla jsem dobrý pocit z toho, že jsme tady. Věřila jsem, že za pomocí tohohle ráje a Michaela naleznu stracenou cestu, ke své dceři.........

"Mami, mamííí podívej se, co mám.".......natahovala ke mě ruku plnou cukrovinek, které měla i po kapsách. Michael se smál. Jeho smích byl bezprostřední a upřímný. Dívala jsem se na něj se zájmem, ten muž mě čím dál více imponoval. Ani jsem si nestačila všimnou dětí, které z každé strany držely Michaelovu ruku. Nejistě si mě prohlížely......." Jane, rád bych vám představil své děti. Paris a Prince.".......poklekla jsem k nim a věnovala jim co nejkrásnější úsměv.........." Ráda vás poznávám, vy dva malý uličníci."........." Dobrý den.".......řekly rozpačitě.........." Já jsem Jane.".....představila jsem se. Michael se k nim nahnul a řekl jim ať vezmou Ericu a jdou jí nahoru do pokoje ukázat své hračky. Po tom, co tak učinily jsme měli možnost si vypít kávu a lépe se poznat.......
Michael se posadil do křesla naproti mě..........." Vaše dcera je úchvatná.".......řekl a přitom se napil kávy, kterou nám Margaret připravila..............." Máte pravdu. I vaše děti jsou kouzelné, i když jsem je viděla zatím jen krátce, cítím, že to jsou vaše sluníčka......Pane Jacksone, možná je to ode mně moc troufalé, ale co kdybychom si tykali?".....tázavě jsem se optala.........." Víte, že mi čtete myšlenky? Zrovna jsem ti to chtěl nabídnout. Michael."......podal mi svou ruku a políbil na tvář......" Jane.".......rozplývala jsem se blahem. Nejenže jsem na nejkrásnějším místě na světě, ale popíjím tu kávu s největším idolem ženských srdcí, a ještě k tomu jsem od něj dostala pusu. No řekněte, kdo by si tohle nepřál?!........

NEJSI SÁM - Jarmaine Jackson ( 24 )

23. března 2012 v 7:03 úryvky z knihy NEJSI SÁM
"Nevzpomínám si, že bych si večer před školou psal domácí úkoly. Navečeřeli jsme se a připravovali na vystoupení. Domácím úkolům jsme se věnovali o výkendech, nebo je škrábali ráno v posteli. Právě tehdy nám začaly dětství zastíňovat dospělácké povinnosti. Neustále jsme se museli připravovat na nový koncert, nacvičovat nové číslo nebo dobývat nové město.
Ve svých devíti letech musel Michael velmi rychle dospívat. Stejně jako my ostatní. Měli jsme totiž už svou živnost, kdežto ostatní děti si mohly celé dny jenom hrát. Kdyby tomu však bylo jinak, možná by jsme jako Jackson5 vůbec neprorazili a svět by nepoznal Michaelovu hudbu. Vše bylo tak, jak to být mělo. Na pódiu jsme nacházeli opravdovou radost: těšili jsme se na ně stejně, jako se ostatní děti těší na jakoukoli jinou kratochvíli, která jim přináší potěšení.
Vzhledem k tomu, že nám v Mr Lucky´s a Guys and Girls nabídli pravidelnou práci, opustil Joseph zaměstnání v konzervárně a úvazek v ocelárně si zkrátil jenom na poloviční denní směny. Gáže jsme určitě neměli nijak závratné, on však i nadále věřil sázce na skvělou budoucnost, na niž spoléhal. Máma se samozřejmě zalekla, Joseph ji však ubezpečoval, že věci nabírají spád. Souhlasně mlčky přikyvovala a pak, jak znám mámu, se v duchu strachoval, dokud neusnula, přičemž se mnohokrát pomodlila k Jehovovi.".....


10. kapitola - Štěstí v Ráji

22. března 2012 v 5:49 Povídky - příběhy
Tak slíbený Neverland :-)

10. kapitola


Zbalené kufry jsem uložila do předsíně. Uvařila jsem si kávu, abych si skrátila čas než přijde Erica ze školy. O naší "dovolené" jsem ji neřekla ani slovo, do poslední chvíle jsem chtěla, aby to pro ni bylo překvapení. S blížícím se odjezdem jsem začínala mít obavy. Neměla jsem nejmenší tušení, co nás tam čeká, ale uvnitř jsem se ujišťovala....Erica po tom tak touží a ty máš příležitost ji splnit sen, tak hoď všechny pochybnosti za hlavu.....



" Mamíííí?"......slyšela jsem jak bouchly domovní dveře. Erica je doma..........." Ano zlatíčko?"......koukám na překvapenou dceru, které utkvěl zrak na zavazadlech............" My někam jedeme?".......nepřestávala se divit. Přistoupila jsem k ní. Pohladila ji po vláskách a řekla............" Ano holčičko, někam kde to bude vypadat jako v Ráji.".......mým slovům sice vůbec nerozumněla, ale nic na odjezd nenamítala. Ochotně popadla svůj kufr a nasedla do auta. Naposledy jsem se podívala na náš dům a prosila Boha, ať všechno dobře dopadne...

Erica cestou v autě usnula. Na jednu stranu jsem byla ráda, protože od té doby co jsme vyjely mě bombardovala otázkami typu: Kam jedeme, kdy tam budeme a podobně....... já už neměla sílu ji neustále odpovídat, takže jsem její spátek přivítala, alespoň na mě nepozná mou nervozitu, která s blížijícím se cílem narůstala.



Před mými oči se tyčilo obrovské sídlo. Všude kolem byly stromy, ve kterých velikánskou bránu s nadpisem NEVERLAND nešlo přehlédnout. Vystoupila jsem z auta, zatímco Erica ještě spala aniž by měla tušení, kde se právě nacházíme. Pozorovala jsem tu nádheru, která byla přede mnou. Uchvátila mě a co teprve až vejdeme dovnitř. Tohle místo bylo dokonale odloučené od okolního světa, představovalo něco velkolepého a nádherného. Už zvenku bylo zjevné, že tohle místo bylo Michaelovým přístavem jenž si vytvořil k obrazu svému. Nejistě jsem zazvonila na zvonek, který byl u brány. Kamery jenž mě snímaly ochrance naznačily po tom, co jsem vyslovila své jméno, že nejsem nějaká poblázněná fanynka a poprosili mě o chvilku strpení, než za mnou pošlou některého z bodyguárdů. V ten moment jsem musela nekompromisně Ericu probudit. ........." Erico, zlatíčko vztávej. Jsme na místě.".........protřela své unavené oči, ale ještě ji zatím nedocházelo, kde to vlastně jsme............." Kde to jsme mami?"........dívala se z okna auta......." Pojď se mnou, uvidíš.".......usmála jsem se na ni. Následovala mě. Když jsme šly trochu blíž tušila jsem, že brána Neverlandu by ji mohla napovědět................" Mamíííí?".....řekla tázavě . Věděla jsem na co se chce zeptat. Aniž by cokoliv vyslovila přikývla jsem. V tu chvíli nás už vyhlížel jeden z Mikových bodyguardů. Nejistě jsme se k němu blížily. Byl to urostlý muž v tmavém obleku a v černých slunečních brýlí. V ruce držel vysílačku, aby mohl sledovat veškeré dění kolem. Když jsme vztoupily dovnitř všimly jsme si, že takových mužů tu je všude kolem nespočítaje. Bylo mi jasné, že taková osobnost, kterou Michael Jackson je potřebuje tenhle nezbytný personál pro své bezpečí....



Michael
Už od samého rána jsem se paní Williamsové a její dcery Ericy nemohl dočkat. Přemýšlel jsem nad tím jak asi vypadají, ale už hlas Jane mě ujišťoval, že to bude příjemná žena a Erica se třeba skamarádí s mými dětmi, jsou ve stejném věku. Wayen na mě před chvílí volal, že už přijely. Přehodil jsem tedy přes sebe červené sako v uniformském stylu, nasadil černý klobouk a šel je přivítat......



Neuvěřitelné..... Jsme teprve na začátku Neverlandu, ale tohle místo je magické, kouzelné, dech beroucí. I Erica oněměla úžasem steně jako já. Obě jsme koukaly s pusou dokořán a nemohly se vynadívat. Květinový orloj, jenž mě naprosto uchvátil,záhony, důkladně posečený trávník, zvuk ptáků a přitom příjemné ticho, které tu panovalo. ....Tu se panečku musí žít......pomyslela jsem si.

Koukaly jsme na tu nádheru kolem, která se před námi rozléhala, a kterou ještě určitě uvidíme. Muž jenž nás celou dobu měl nastarosti nás vedl pořád dál a my neměly tušení kam to vlastně jdeme.
Před námi stál muž v klobouku oplívající úsměvem. Muž, který je strůjcem tady toho všeho nebeského kolem. V posledním čase, kdy mě nevědomky Erica přivedla na nápad kontaktovat Michaela jsem o něm díky hodiny strávených hledáním nějaké indície, která by mě k němu dostala jsem se o něm mnohé dozvěděla. A už jen z toho, co jsem viděla jsem byla přesvědčena, že je to neobyčejný člověk......" Maminko.".....tahala mě Erica za ruku, když se k nám blížil. Byla neskutečně nervózní stejně jako já. Koukala na něj jako na přízrak když nás oslovil..........." Dobrý den, vítám vás tu."......usmál se na mě, podal mi svou pravou ruku, aby se se mnou mohl přivítat. V druhé držel růži, kterou mi podával......Gentleman...pomyslela jsem si a v paměti pátrala, kdy mi naposledy Charles donesl nějakou kytku a jestli to vůbec někdy bylo. Poděkovala jsem, ale víc jsem nebyla schopna slova. Pak si poklekl před Ericu. Usmál se na ni. Pohladil ji po tvářičce a řekl.........." Rád tě poznávám Erico já jsem Michael.".........nemohla z něj spustit oči........." Ty, ty znáš moje jméno?".......nepřestávala se divit......." Jasně že znám, řekla mi ho jedna dobrá víla."........ukazováčkem lehce zmáčknul její nos a přitom na mě mrknul, abych pochopila koho tou vílou myslí.

Pak nám nabídnul, že nás zavede do domu.........." Na prohlídku tady toho všeho bude času víc než dost."......řekl a opět nám věnoval svůj překrásný úsměv....


NEJSI SÁM - Jermaine Jackson ( 23 )

21. března 2012 v 14:41 úryvky z knihy NEJSI SÁM

" Z dnešního pohledu mi připadá výstižné, že se naše první skutečné veřejné vystoupení coby Jackson 5 konalo 29. srpna 1965 na Michaelovy sedmé narozeniny. Tehdy si toho ani nikdo nevšiml. Narozeniny se u vás podobaly Vánocům: bezvýznamné události, které se v Jehovově domě neslavily. Michaelovy sedmé narozeniny však byly jiné přinejmenším v tom, že se nejednalo o další obyčejný, tuctový den.
Evelyn Lahaieová, paní, která jako první navrhla název našískupiny, nás pozvala na dětskou módní přehlídku, kterou zorganizovala v nákupním středisku Big Top na rohu Broadwaye a 53. avanue. Zároveň celou akci uváděla a ohlásila nás jako "hudební těleso Jackson Five: další senzačnou dětskou skupinu". Vybavuji si jenom to, že se tam shluk celkem početný dav mladých holek a že nám Joseph po vystoupení říkal, ať "jdeme mezi lidmi a začneme prodávat svoje fotky".
V naších očí byla tato akce teprve přípravou na opravdické pódium střední školy Theodora Roosevelta, kam chodili Jackie a Rebbie a kde jsme vystupovali pár měsíců nato roku 1966. Maminka se tehdy v nákupním středisku nechala slyšet, že budeme vystupovat na "hezčích místech". Škola pořádala každý rok soutěž talentů, kde se soutěžilo v nejrůznějších kategoriích. Byli jsme tam zdaleka nejmladší a nemohli jsme se dočkat, až tam vystoupíme."......



9. kapitola - Štěstí v Ráji

20. března 2012 v 6:05 Povídky - příběhy
Vím, že Vás neustále napínám, ale vzhledem, že délka povídky bude delší než u mě bývá zvykem, tak to tak musím protahovat, ale slibuju, že už, už budeme co nevidět ve slíbeném Ráji jménem Neverland:-)

9. kapitola

Ráno mi volala Eričina učitelka, že nedonesla opět domácí úkol. Snažila jsem se svou dceru omluvit, ale vím, že to nejde donekonečna. Pokud to tak půjde dál nevím, co si počnu, už tak jsem se silami v koncích. I přesto, že mi nebylo vůbec dobře, šla jsem do práce. Projekt byl na spadnutí a já musela alespoň na chvíli hodit vše za hlavu a soustředit se.

Seděla jsem ve své kanceláři ponořena do svých nápadů, když v tom mi zazvonil mobil. Zlostně jsem ho zvedla. Neměla jsem nejmenší náladu s kýmkoliv hovořit. ....." Prosím.".....řekla jsem aniž bych se představila..........." Dobrý den, mluvím s Jane Williamsovou?".....ozvalo se nejistě na druhém konci.........." Ano, kdo volá?"......čekala jsem, až se mi ten muž představí a řekne důvod svého zavolání..............." Tady Michael Jackson, včera jsem dostal do rukou váš dopis.".............zkoprněla jsem........." Haló paní Williamsová jste tam?".....zeptal se mě,když jsem neodpovídala.............." O jistě, jen jsem na vaše zavolání nečekala. Pane Jacksone, jsem ráda, že se můj dopis dostal do vašich rukou, ale rozumím a respektuju pokud....".....větu jsme ani nedořekla. Se divím, že přes mé koktání mým slovům rozumněl........." Paní Williamsová váš příběh mě chytil za srdce. Mám pro vás návrh, pokud ovšem budete souhlasit. Moc rád bych poznal vaší dceru a samozřejmě i vás a to nejen na pár minut, kdyby jste nic nenamítala, chtěl bych aby jste na nějaký čas přijely do Neverlandu. Doufám, že mé pozvání přijmete, dveře domu jsou pro vás vždy otevřené."..........nemohla jsem uvěřit jeho nabídce. Ani v nejmenším jsem nedoufala, že si můj dopis přečte, natož že zavolá a už vůbec jsem nepočítala s jeho nabídkou.............." Pane Jacksone, vaší nabídky si nepopsatelně vážím, ale opravdu bych nerada narušovala nějak vaše plány. Vždyť mě vůbec neznáte a já neznám vás. Myslím si o vás, že jste neuvěřitelně štědrý člověk jinak by vás tolik moje dcera nezbožňovala, ale nechci, aby jste si myslel, že vaší štědrosti chci nějak využít.".......ve skutečnosti bych pro svou dceru udělala cokoliv i si hned šla zbalit kufry a tak se i stalo. Náš rozhovor trval pár minut, ale i za ten čas mě něco na tom muži fascinovalo. První dojem byl neskutečně nervózní a nemohla uvěřit, že mluvím s tak váženým člověk, ale později, když náš hovor začal nabírat na obrátkách začala jsem v něm vidět především člověka a podle mě právě o to Michaelovi šlo. Chtěl, abych s ním jednala jako se sobě rovným a zapomněla na to že je největší megastár......


V NEVERLANDU

Hned ráno jsem té žene musel zavolat. Už dlouho jsem nic tak emotivního nečetl. Její příběh mě tak natchnul, že jsem ji toužil pomoci. Nejen, že přišla o milujícího manžela, ale díky jeho smrti ztrácela svou malou dcerku, která se ještě ze smrti otce nedokázala vyrovnat. Vzpomněl jsem si na svoje děti, jak by asi trpěly, kdybych tu nebyl? Při té myšlence mě až zamrazilo. Ta žena psala, že její dcerka je mou fanynkou a přála si, abych ji obětoval pár minut z mého času. Já se ale rozhodl obětovat mnohem víc. Chtěl jsem tu dívenku poznat a její mámu samozřejmě taky. Pozval jsem je na Neverland, i když ze začátku se mé nabídky zlekla po našem rozhovoru nakonec souhlasila. Už teď se nemohu dočkat dne, kdy přijedou....


---------------

" Alexi, mohu dál?"......nejistě jsem klepala na dveře kanceláře mého šéfa......." Ano jistě Jane, co potřebuješ?"........byl zahleděný do papírů, které měl na stole. Sedla jsem si naproti němu........" Alexi vím, že ten projekt pro Japonce je pro tebe důležitý a já ti slibuji, že udělám vše, co bude v mých silách, abych zrealizovala ten nejlepší projekt, který bude v moci ale....".......Sundal brýle z očí a tázavě se na mě koukal......" Ale co?"......věděl, že to "ale" bude mít nesmírnou váhu.........." Ale ne tady v kanceláři..... Alexi, má práce je pro mě moc důležitá, ale má dcera víc. Víš, že tu práci miluju, ale taky víš jaké mám s Ericou problémy. Potřebuji ji vzít na nějaký čas pryč z města. Pryč od vzpomínek, které ji dusí stejně jako mě. Slibuji, že mou práci budeš mít v termínu na stole, ale prosím nech mě odejít.".......s prozbou a se slzami v očích jsem ho prosila. Nakonec jako dobrý přítel mé žádosti vyhověl.

Hned jak jsem přišla z práce domů dala jsem se do balení kufrů. Měla jsem z Michaelovi nabídky smíšené pocity, ale po dlouhém uvažování jsem jeho pozvání přivítala. Cítila jsem jak mě to tu dusí, i když jsem se sebevíc snažila byla jsem vyplivnutá a navíc doufám, že díky Michaelovi naleznu k Erice znovu cestu, o to mi jde v prvé řadě nejvíc.....


NEJSI SÁM - Jermaine Jackson ( 22 )

19. března 2012 v 8:41 úryvky z knihy NEJSI SÁM
" Při sledování televize jsme se všichni na pohovce natěsnili vedle mámy. Ve vzpomínce na tuhle idylku, která se mi stále vrcí, ji vidím sedět uprostřed, na klíně ji hlavou k obrazovce leží Michael, já trůním vedle ní, La Toya na podlaze opřená o její nohy a zády o gauč a na druhé straně sedí Marlon ( i s Janet, když i ona vztoupila do této rovnice). Tito a Randy leželi na zemi a Rebbie a Jackie si přistrčili křeslo nebo židli z kuchyně. Do okna - které bylo za horkých letních večerů otevřené - jsme postavili takový ten hranatý větřák, který do pokoje vháněl studený vzuch. Michael před něj strkal hlavu a broukal, jelikož ho fascinovalo, jak mu poryv vzduchu při nejvyšších otáčkách rozechvívá hlas.
V zimě naopak nebyla o studený vzduch nouze., jelikož nád do špatně izolovaného domu vnikal všemi možnými škvýrami. Pro kruté indiánské mrazy nebyly stěny tenké jako papír žádnou překážkou a cesta do školy se občas podobala expedici přes Antarktidu. Ráno ve všední dny se vždy Joseph postaral o to, aby máma uvařila hrnec brambor, načemž jsme ze základního tábora vyrazili do hlubokých závějích sněhu. Rukavice jsme si nemohli dovolit - a kvůli načesaným afrům jsme ani nenosili čepice - a tak jsme si do každé kapsy dávali horký brambor, aby nám nebyla zima na ruce. Máma nám pak namazala obličej vazelínou, jako by to byl krém proti sluníčku - od vlasů až k bradě, od ucha k uchu. V těchto tuhých zimách se nám díky tomu nevysušila pleť, ale v máminých očích to sloužilo ještě k jednomu účelu: " Vypadáte díky tomu rozzářeně, svěže, nově a čistě.", prohlašovala a mastné šmouhy vazelíny vydávala div né za módní výstřelek. Namítali jsme, že se jiné děti vazelínou nemažou, a ona na to, že taky nevypadají čistě jako my."....




8. kapitola - Štěstí v Ráji

18. března 2012 v 6:32 Povídky - příběhy

Ha žádné setkání při nakupování ani nic podobného. Dopis!!.....pár řádků na papíře a jaké dokáží udělat věci:-) Ó jak prosté...:-D

8. kapitola

Brouzdala jsem po internetu víc než týten s doměním, že mě nějaká cesta přivede na stopu dostat se K Michaelovi, ale kromě překrásných fotek z jeho pohádkové říše jsem nenašla nic. Ztrácela jsem naději, když v tom na mě vykoklo číslo do jeho kanceláře. S knedlíkem v krku jsem jej vyťukala.............." Kancelář pana Jacksona, prosím kdo volá?"......ozvalo se na druhém konci................" Dobrý den Jane Williamsová, mohla bych prosím mluvit s panem Jacksonem?"........řekla jsem jen spíš obrazně, bylo na začátku jasné, že mluvit s ním nebude možné.............." Je nám líto, ale nejde to. Můžeme mu předat váš vzkaz."......... Nechala jsem jim na sebe své telefonní číslo, ale věděla jsem, že se nebudou namáhat ani s jeho napsáním, natož aby můj vzkaz předali Michaelovi. Neměla jsem jim to zazlé, kolik takových telefonátů denně vyřizují, pozvání na rande od fanynek musí být na denním pořádku a proto je jasné, že ani tyhle vzkazy nezapisují, protože by je stejně vházeli do koše.


Připravovala jsem večeři, když se má princezna uráčila přijít domů. Chtěla jsem ji vynadat za to kolik je hodin, ale když řekla...." Ahoj mami, co máme dnes k večeři?".......byla jsem ráda, za to, že alespoň nějak se snaží se mnou komunikovat.........." Zapečené tousty, dáš si?"......zeptala jsem se. Po dlouhé době se na mě usmála......" Hned jsem u stolu, jen si půjdu umýt ruce."...........dnešní večeře byla po dlouhé době jako dřív, ale na druhou stranu už nic nebude takové jako dřív. U našeho stolu bude vždy jedno místo prázdné.

Po tom, co Erica usnula jsem si nalila skleničku vína a sedla si před televizi. Znuděně jsem přepínala knoflíkyjako vždy, nebylo tam nic, co by mě zaujalo. Už jsem ji chtěla vypnout, když jsem přepla na nějaký pořad v němž se věnovali psaní dopisů. Vím, co si říkáte, koho by tohle zajímalo, ale mě to přivedlo na nápad. Hned jsem v šuplíku začala hledat dopisní papíry a obálku. Nakonec jsem přece jen něco našla a dala se do psaní......



V NEVERLANDU

Dnes jsem se zavřel do své kanceláře a rozhodl se udělat si čas na své fanoušky. Stoh dopisů mi přes stůl začal přetíkat jako z pohádky Hrnečku vař a tak jsem jeden po druhém začal otevírat. Jakýkoliv dopis jenž jsem za celá léta dostal jsem přečetl. Ano, někdy to bylo s drobným zpožděním, ale potpora, milé slovo, malý dárek, cokoliv od nich dostanu mě neskutečně těší a dává mi neuvěřitelnou sílu, že jsem pro ně důležitý stejně jako oni pro mě. Každý dárek či obrázek mám vystavený, jsou pro mě připomínkou na to, že všichni lidé na světě nejsou zlí a že mě snad i mají rádi. Čtením dopisů jsem zabil skoro celý den, oči se mi klížily únavou a tak se rozhodl, že zbytek začnu číst hned zítra ráno. Ale rozhodl jsem se ještě pro přečtení jednoho. Tento nebyl od žádné fanynky ani od dítěte, ale upoutal mě natolik, žemi nedal spát....no posuďte sami..............



Drahý pane Jacksone,

dopis jenž Vám píši je zároveň prozbou s žádostí o Vaší pomoc. Vím, takového typu dopisu dostáváte dnes a denně, ale i přesto doufám, že Vám bude stát alespoň za jeho přečtení. Nikdy jem nikoho o nic nežádala a věřte, kdyby to nebylo pro mě tolik důležité neobtěžovala bych Vás, protože i Vy máte svůj život a svých problémů víc než dost.

Asi si říkáte "Tak ksakra už se dostaň k jádru věci", jenže já nevím kde začít. Psaní dopisů nikdy nebylo mou silnou stránkou a nanapsání tohohle už vůbec ne. Ale dobře, tak k věci, ať to oba dva máme z krku. Omlouvám se za ty výrazy, ani vtipná moc neumím být.

Má šestiletá dcera Vás přímo miluje. Už snad od doby, kdy začala mluvit, chodit Vaši hudbu poslouchá. Váš moonwalk se začala učit už tehdy, kdy na sobě měla pleny a myslím si, že na to, že jí je teprve šest ji to jde velice dobře. Né sice, tak dobře jako Vám, ale určitě by jste na ni byl pyšný stejně jako já.
Byla vždy usměvavá, ctižádostivá dívenka se svými sny, ve kterých jsme ji s manželem pochopitelně podporovali. Myslím, že naše rodina byla milující, a že se nám náš rodinný život líbil. Snažili jsme se s Ericou ( tak se má dcera jmenuje ) vždy trávit, co nejvíce času. Z mé strany tomu vždy tak bylo, ale od doby, co můj manžel začal jezdit na služební cesty na niž trávil i více než půl měsíce a tudíž se Erice nevěnoval tak, jak by si určitě zasloužila a ji to moc trápilo. I přesto na svého otce nedala dopustit a těšila se z každé volné chvíle, kdy mohla být s ním. Vždy jako omluvu za jeho nepřítomnost ji dovezl nějaký dárek. Nejčastěji to byly předměty, jenž měly souvislost s Vámi jako například černý klobouk či flitrovaná rukavice. Omlouvám se za mé zdlouhavé vyprávění a taky za rozmazaná písmenka v textu, ale boužel nedokáži psát bez toho aniž by mi neukápla slza. Za chvíli pochopíte proč.

Jak už jsem říkala, i přes drobné chybičky v našem spočeném soužití jsme žili jako šťastná rodinka. Šťastná až do osudného dne, který se stal zhruba před půl rokem. Můj manžel Charles hned po vánočních svátcích opět odjel na jednu ze svých služebních cest. Volal, že se vrátí o něco dříve, což Ericu nesmírně potěšilo. Pomáhala mi s přípravou večeře i pečení čokoládového dortu pro svého otce. Tak moc se na něj těšila. Jenže ručičky na hodinách se posouvaly neovladatelně dopředu a s nimi narůstal strach a obavy o Charlese. Snažila jsem své podvědomí uklidnit, že uvíznul jen někde v zácpě, ale boužel lež, kterou jsem snažila sama sobě vnutit nezabírala. V jednu hodinu ráno na Naše dveře zazvonil policista, aby mi oznámil, že můj manžel měl autonehodu a zemřel. Ani Vám nemusím říkat jak velký šok a rána to byla, zvláště pro Ericu, pro kterou byl její otec vším.

Od toho dne se náš vztah s Ericou změnil. Ač se k ní snažím znovu jakýmkoliv způsobem přiblížit mě neustále odmítá. Je to skličující pocit, když nevíte jak své dceři pomoci.Před nedávnem jsem uklízela v její pokoji a našla nějaký sešit. Nechci, aby jste si myslel, že své dceři lezu do soukromí, ale ten sešit byl zapadnutý za postelí a já ho jen chtěla vytáhnout a vrátit na stůl jenže mi znovu upadl na zem a rozevřel se na stránce na niž jste byl Vy. Měla ho polepený Vámi a Vašim překrásným sídlem v němž žijete. Nad jednou z fotografií měla napsáno něco v tom smyslu " Štěsí v Ráji, které bych jednou chtěla zažít." a to mě přivedlo na myšlenku Vás jakýmkoliv způsobem kontaktovat. Musím přiznat, že to byl až nadlidský úkol. Sice jsem nějakým zázrakem sehnala telefonní číslo do Vaší kanceláře a dokonce Vám nechala vzkaz jenže bylo mi jasné, že to bylo jen volání do prázdna. Víte, kdysi Charles mi řekl, že Erice splní její nejtajnější přání a to setkání s Vámi. Řekla jsem mu, že je blázen a že by mě zajímalo jak to chce udělat. Zaklepat na Vaše dveře a doufat, že si nebudete myslet, že je blázen či fanatický fanoušek? Teď v nejtěžších chvílích svého života, kdy jsem opravdu v koncích se na Vás obracím a dělám přímo nemožné pro to, abych se s Vámi mohla spojit tak, jak by to na mém místě udělal jistojistě i Charles.
Nechci po Vás nic jiného pane Jacksone než, aby jste mé dceři věnoval pár minut ze svého času, které by pro ni znamenaly všechno na světě. Káravě a tázavě Vás prosím o tenhle tolik znamenající sen pro mou dceru. Je mi váže trapně, když Vás o to žádám a v žádném případě nechci, aby jste si myslel, že zneužívám Vaší dobroty a solidarity. Je to jen volání o pomoc zoufalé matky, která netouží po ničem jiném než získat zpět svou dceru.....

S velkým obdivem Jane Williamsová

NEJSI SÁM - Jarmaine Jackson ( 21 )

17. března 2012 v 5:58 úryvky z knihy NEJSI SÁM
" Měli jsme černobílou televizi Zenith a příjem závisel na kovovém ramínku na šaty. Obraz jsme se pokoušeli "obarvit" tím, že jsme na obrazovku přikládali průhledné plastové fólie, které se tehdy prodávaly. V horní části dodávaly modrý nádech obloze, prostřední vrstva šla po vzoru lidské pleti do žluto-bronza a zelená dole oživovala trávu. I při sledování televize jsme museli tak zapojovat vlastní fantazii.
Michael ji využíval jako nástroj všeho možného k ukládaní do paměti. Pokud někoho zahlédl udělat nějaký pohyb, okamžitě si ho přisvojil, jako by mu mozek i hned do těla vyslal jakýsi signál. Sledoval Jamese Browna a stal se z něj James Brown junior. V jeho pohybech byla už od samého počátku pružná obratnost. Už tehdy byl zkrátka mužem tančícím v těle dítěte. Měl to vrozené. Vždycky znal svou úlohu a nikdy se neptal, co má dělat.
Jeho sebevědomí se přenášelo i na nás. Joseph vyměnil struny na své staré kytaře a svěřil mi ledasco pochopil.
Nikdo z nás neznal noty ani akordy či něco podobného. Ani dnes bych se v notovém listu nezorientoval, kdyby jste ho přede mě položili. Noty na papíře - psané pokyny - následující pocity. Hudební sluch vycházející ze srdce. Vezměte si takového Stevieho Wondera - jeho slepota dokazuje, že nejdůležitější je hrát od srdce."....



7. kapitola - Štěstí v Ráji

15. března 2012 v 22:00 Povídky - příběhy
Vím, vím pořád je to oničem, ale mohu vám zlatíčka slíbit, že se nám to co nevidět rozjede, jen chvilinku strpení:-) A dílek věnuji z mých zlatíček Zuzy, Čokoládce, Jeance, Haničce.......
a také nové čtenářce Wendy


7. kapitola

"Erico pojď se najíst.".......volala jsem svou dcerku k obědu. Od té doby co zemřel Charles to mezi námi skřípe. Sotva prohodí pár slov a i při nich se stačíme pohádat. Snažím se ji pochopit, vím jak se cítí, mám pocit, že se z toho nikdy nevzpamatuje. Už je to pár měsíců a ona se z jeho smrtí nemůže vyrovnat. Pořád je zavřená ve svém pokoji a pláče. Vždy, když se k ní snažím přiblížit odtrhne se ode mně. Někdy mám pocit, že by byla radši, kdybych zemřela já. Ta beznaděj, že ji nedokážu pomoci je hrozná......" Erico no tak jak dlouho mě míníš ignorovat?".....vztoupila jsem do jejího pokoje po tom, co ani po hodině se nepřišla najíst........." Nemám hlad."......odfrkla mi a něco si dál čmárala do sešitu......" No tak holčičko, vím jak ti táta chybí..."......snažila jsem se ji pohladit po vláskách, ale opět mi to nedovolila jako vždy........" Jdu k Amandě.".......nečekala na mé svolení. Jen mi oznámila, že jde ke své spolužačce. Sesunula jsem se na zem, oči se mi zalily slzami a já si pokládala otázku, kterou si v poslední době pokládám neustále...."PROČ?"........

" Paní Williamsová?"......."Ano, prosím kdo volá"........." Tady Jonesová, třídní učitelka Erici, mohla by jste se prosím paní Williamsová dnes odpoledne zastavit u mě v kanceláři?"........." Ano jistě."......položila jsem sluchátko a koukala do zdi. Tak nějak jsem čekala na její zavolání. Byla jsem v práci, dělám architektu. Zrovna máme rozdělanou zakázku pro jednu Japonskou firmu a mému šéfovi Alexovi na téhle zakázce dost záleží. Mě pověřil jako hlavního tahouna projektu, ale v mé situaci to bylo dost náročné. Nedokázala jsem se na nic soustředit, nápady docházely. Smrt Charlese a problémy s Ericou byly na mě víc než dost. I Alex si všimnul mé nesoustředěnosti. Přestože je můj šéf zároveň je můj dobrý přítel, ale věděla jsem, že mé osobní problémy nebude tolerovat věčně. Hned po práci jsem vyrazila za paní Jonesovou, zaklepala jsem na dveře kanceláře a čekala na vyznání........" Už na vás čekám paní Williamsová, musíme si promluvit o Erice."..........její přísný pohled mi vůbec nedělal dobře........." Vím, že jsou v poslední době s Ericou problémy, ale smrt jejího otce ji dost zasáhla."......snažila jsem se svou dceru omluvit.........." Vím paní Williamsová, ale je to už půl roku, dost času na to, aby se zapojila do normálního života, nemyslíte?"......co si ksakru ta ženská myslí, je snad nějaká psycholožka, že ví jaký dlouhý čas Erica potřebuje?..........." Podívejte se paní Jonesová nic o mé dceři nevíte. Její otec byl pro ni vším. Ani netušíte jak moc bych si přála, aby byla zase jako dřív, ale snažím se být trpělivá a vy by jste měla taky. Je to šestileté dítě, které je zranitelné, svého otce nadevše milovala a teď bez něj žít je pro ni nepochopitelné."............po mých slovech začala trochu přemýšlet............." Rozumím vám, chtěla bych vám něco nabídnout. Erica byla vždy výborná, ctižádostivá, ambiciózní žačka a proto si myslím, že odjet na nějaký čas by ji i vám prospěl. Potřebujete si utřídit myšlenky a s dcerou opět najít cestu. "........měla naprostou pravdu. Možná by nám nějaká dovolená umožnila znovu se sblížit.......


Uklízela jsem Eričin pokoj, když jsem našla zapadnutý sešit za její postelí. Snažila jsem se ho vytáhnout. Když se konečně můj pokus zdařil znovu mi upadnul na zem a rozevřel se na první stránce. Opatrně jsem ho zvedla a chtěla položit na stůl. V sešitu měla vystřižené a nalepené obrázky svého idolu a nejen to. Měla v něm obrázky jeho sídla, tuším, že Neverland mu říká. To místo bylo překrásné. Už jen pohled na něj byl neskutečně fascinující. Nad jednou z fotografií měla napsáno......" Tohle štěstí v Ráji bych chtěla jednou spatřit a prožít."......nemohla jsem uvěřit vlastním očím, co má malá dcerka napsla a v tu chvíli mi to došlo. Vzpoměla jsem si na Charlese jak jednou řekl, že ji umožní její sen střetnout se s tím mužem. Já mu na to tenkrát řekla, ať ji nic takového neslibuje, protože je to nereálné ba přímo nemožné. Jenomže právě tohle je ta jediná věc, po které Erica touží, co opravdu chce. A já budu muset vynaložit veškerá svá úsilí, abych ji mohla tenhle sen splnit. Už na začátku jsem věděla, že dostat se k Michaelovi bude neskutečně těžké a kdoví jestli se mi to nakonec podaří, ale musím zkusit všechno, i kdybych měla dát všechno bohatství světa proto, abych ji tohle setkání mohla dopřát, udělám to......



V NEVERLANDU

Dnes jsem se vydal na nákup do obchodu se starožitnostmi. Tyhle věci mě vžy fascinovaly, co kousek to unikát. Bez mé ochranky se boužel tyhle akce neobejdou takže jsem se svým bodyguárdem Waynem, který byl zároveň mým přítelem dnešní odpoledne trávil v obchodě jenž dost často navštěvuju. Už při vchodu u dveří na mě čekalo dost fanoušků. Zamával jsem jim, rozdal letmé polibky a šel dovnitř. Obrazy, starožitné vázy, nábytek byly moje. Vše, co mé oči zahlédly jsem musel mít. Nakupováním jsem strávil půl druhé hodiny, ale odcházel jsem jako nadmíru spokojený zákazník. Ještě rozdat pár podpisů, říct fanouškům jak moc je miluji a zase zpátky domů ke svým dětem....

Byl jsem obdařen darem, který mi dal Bůh a nejsem "dnes tady, zítra pryč" umělec a to dovoluje lidem, veřejnosti, se mnou růst. Když se mnou vyrůstají je to větší emocionální kontakt a oni se cítí se mnou propojeni, jako bych byl jejich bratr. Lidé ke mě přicházejí a řeknou "Michaele" začnou mluvit, chytnou mě prostě jako by byli můj bratr nebo sestra. A já hraju jako kdyby, víš, musíš s tím souhlasit. Oni opravdu cítí, že jim patříš.
Oni opravdu někdy blázní... Jsou velice šťastní, že mě vidí. Mají pocit, jako když mě osobně znají. Mají moje fotky na svých stěnách, víte, moje hudba hraje v jejich domě, takže mě chtějí obejmout, nebo se mě dotknout, políbit... Tak obvykle reaguji zpět s objetím. Protože je miluji... Já opravdu miluji mé fanoušky. Amen, amen ze srdce. To je skutečná pravda. Miluju je. Stejně jako když jdeme do určité země na turné třeba a oni jsou venku, a spí na ulici. A nechám jim koupit pizzu, a teplý čaj... Opravdu se o ně postaráme. Jsou velmi, velmi, velmi sladcí a podporují mě, pomáhají mi......

NEJSI SÁM - Jermaine Jackson ( 20 )

15. března 2012 v 7:13 úryvky z knihy NEJSI SÁM
" Michael byl sedmým synem, jeho křestní jméno mělo sedm písmen a sedmička byla jeho oblíbené číslo. Číselně vyjádřené jeho jméno tedy zní "777". Tři šťastné sedmičky. Číslo, které se v bibli objevuje jenom jedinkrát. Ze jména se dá mnohé vyčíst. Síla toho, jak zní a jak se dá vyložit, příběh, který může vyprávět, i vzpomínky, které může vyvolávat. Sedmička byla pro jeho identitu zásadní. Nosil bundy se sedmičkou vyšitou na rukávu. Když si čmáral na papír, všude se to hemžilo sedmičkami. A tím, co svět nikdy nespatřil, byly jeho skici z pozdějšího období jeho života pro řadu nábytku, kterou nosil v hlavě. Kreslil polstrované židle připomínající trůny se sedmičkou vyřezanou doprostřed dubové kostry pod sedákem, zdobené složitým květinovým vzorem.
Přemýšlím o všech jménech, o kterých jsme během let uvažovali: o názvech písniček i alb o jménech pro naše děti, to vše ve snaze najít jméno, které správně zní. To je jeden z důvodů, proč by životopisci měli vědět, " Ripples and the Waves" nebylo jméno, které bychom si jako kapela zvolili. K našemu pobavení se rozšířil a dokonce byl i zveřejněn drb, že to byl náš první název. Bezpochyby to vzniklo kvůli tomu, že písničku Let Me Carry Your Schoolbooks vydali Ripples and the Waves + Michael pod značkou Steeltown Records - což byla posléze i naše nahrávací společnost. Mám podezření, že použít jméno " Michael " byl záměrný obchodní trik s cílem přiživit se na našem úspěchu. Jenže tenhle Michael byl Michael Rogers a Ripples and the Waves byla úplně jiná kapela.".....


6. kapitola - Štěstí v Ráji

13. března 2012 v 20:40 Povídky - příběhy
6. kapitola

Dílek věnuji Haničce

" Paní Jane Williamsová?".........v ruce svírá nějaké papíry policista, který před chvílí zvonil na naše dveře......" Ano"......odpověděla jsem, ale vůbec jsem nechápala co tu chce.........." Můžeme na chvíli dovnitř paní Williamsová?"......." Jistě."......řekla jsem strze a bála se ho zeptat čemu vděčím za jeho návštěvu. Posadil se na židli v kuchyni jenž jsem mu nabídla.Sedla jsem si naproti němu, tušila jsem, že přijde nějaká rána a já bych se mohla po jejím vyřčení rovnou sesypat na zem........." Víte, neříká se mi to vůbec lehce, ale váš manžel měl autonehodu a zraněním, která utrpěl podlehl. Je mi to líto."............." Cože? Můj manžel je mrtvý? To néé."......zakryla jsem svůj obličej dlaněmi a propukla v hysterický pláč. Věděla jsem, že se muselo něco stát, Charles by zavolal kdyby se naskytl důvod proč by nemohl přijít domů. Už jeho vypnutý telefon mě měl přesvědčit, že se něco stalo........." Bože jak to řeknu Erice?"......policista na mě tázavě koukal, kdo že je to ta Erica..........." Má šestiletá dcera, je nahoře v pokoji."..........odpověděla jsem mu na jeho pochybnosti.........." Paní Williamsová má vám kdo pohlídat dceru, třeba nějaká sousedka? Je mi to strašně líto, ale musíte se mnou na stanici podepsat nějaké dokumenty, a také se bude provádět zkouška na alkohol."............." Můj manžel nikdy nepil.".....řekla jsem s ironií v hlase............" Já vám věřím, ale je to nezbytný postup, zavoláte tedy nějaké sousedce?"...........sousedce? To si ten namachrovanej chlap v uniformě myslí, že tu nechám své dítě s cizí ženskou?..........." Malý moment, zavolám své kamarádce Janet."............zvednula jsem se od stolu a šla zavolat Janet, která i v tuhle noční hodinu naštěstí telefon zvedla........" Ahoj Janet, omlouvám se, že tě tak pozdě ruším, ale mohla bys prosímtě přijít pohlídat Ericu?"..........." Co, co se stalo Jane? Jsi v pořádku?".........jasně že nejsem v pořádku, vždyť je můj muž mrtvý.............." Charles měl nehodu a zemřel."...........to už jsem nezvládla a rozplakala se. Naštěstí do dvaceti minut přijela a já tak mohla odejít na policejní stanici.

Na stanici jsem byla až do brzkých ranních hodin. Po důkladném "výslechu" a jejich nejatných otázek mě konečně propustili domů, jako by nestačil ten fakt, že je můj manžel mrtvý. Před sebou jsem měla ten nejtěžší úkol v životě a to říct Erice, že je její otec mrtvý. Bože jak jen to bez něj zvládneme? Opět jsem propukla v neovladatelný pláč.


Když jsem dorazila domů Erica ještě spala. Vzpoměla jsem si na svůj slib jenž jsem ji dala než šla spát .........."až se probudíš, tatínek tu bude".........Charlesi jak jen si nás mohl opustit?......." Jane mám ti udělat kávu?".........ptala se mě ustrašená Janet, která celou dobu byla v našem domě. Zesunula jsem se na židli a na stůl vhodila kabelku. Ani jsem ze sebe nebyla schopna sundat kabát..........." panáka".........odpověděla jsem. Janet někde vyštráchala načatou zvětralou wisky. Byla pěkně hnusná, ale pokud mi dá alespoň malou úlevu, čert to vem.

Ospalá Erica přišla dolů na snídani. Neměla nejmenší potuchy o tom, co se stalo............" Maminko co se děje? Proč pláčeš?"...........Ericu pohled na mé rozmazané, opuchlé oči vyděsil............" Ach holčičko, tatínek.....tatínek už za námi nepříjde. Je v nebíčku.".......Přitisknula jsem si jí k sobě, abych co nejvíce zmírnila její pláč. Odtrhla se ode mně a běžela do svého pokoje............." Erico, počkej!"..........mé volání bylo ovšem marné.......



V NEVERLANDU

Dnes od brzkých ranních hodin jsem byl zavřenej ve svém ateliéru jenž jsem výhradně používal ke své lásce k malování. Byly dny, kdy jsem tu trávil i celé hodiny. Moc rád maluji už od dětství. Ke kreslení mě kdysi přivedla Diana Ross. Když jsme se přestěhovali do Kalifornie, bydleli jsme u ní víc jak rok. Bylo to důležité období mého života, protože Diana milovala umění a snažila se ho zpřístupnit i pro mě. Nelitovala času a já se od ní hodně naučil. Skoro každý den jsme šli ven, jen my dva, koupili jsme tužky a barvy a malovali. Když jsme nemalovali, chodili jsme do muzeí. To ona mi ukázala díla největších malířů, jako byli Michelangelo nebo Degas. Byl to počátek mého celoživotního zájmu o umění...
Vzal jsem si štětce a začal malovat. Nikdy dopředu nevím, co namaluji, ale ten pocit, jenž barvy nanáším na plátno mě fascinuje.

Dnes jsem neměl v úmyslu tu strávit celý den. Slíbil jsem dětěm, že odpoledne poskládáme puzzle, které dostaly k Vánocům. Mají rádi tyhle typy her jemiž si procvičují svou zručnost.
" Tatííí, tatínku tak půjdeš už?"........Paris mě netrpělivě tahala za rukáv, když jsem byl v koupelně a umýval si ruce od barev.............." Hned za vámi příjdu zlatíčko, jen řeknu Margaret, aby mi připravila kávu."..............." To už jsem udělala za tebe."...........nevěřícně jsem koukal na svou dceru, která snad má přání viděla na očích...