7. kapitola - Štěstí v Ráji

15. března 2012 v 22:00 |  Povídky - příběhy
Vím, vím pořád je to oničem, ale mohu vám zlatíčka slíbit, že se nám to co nevidět rozjede, jen chvilinku strpení:-) A dílek věnuji z mých zlatíček Zuzy, Čokoládce, Jeance, Haničce.......
a také nové čtenářce Wendy


7. kapitola

"Erico pojď se najíst.".......volala jsem svou dcerku k obědu. Od té doby co zemřel Charles to mezi námi skřípe. Sotva prohodí pár slov a i při nich se stačíme pohádat. Snažím se ji pochopit, vím jak se cítí, mám pocit, že se z toho nikdy nevzpamatuje. Už je to pár měsíců a ona se z jeho smrtí nemůže vyrovnat. Pořád je zavřená ve svém pokoji a pláče. Vždy, když se k ní snažím přiblížit odtrhne se ode mně. Někdy mám pocit, že by byla radši, kdybych zemřela já. Ta beznaděj, že ji nedokážu pomoci je hrozná......" Erico no tak jak dlouho mě míníš ignorovat?".....vztoupila jsem do jejího pokoje po tom, co ani po hodině se nepřišla najíst........." Nemám hlad."......odfrkla mi a něco si dál čmárala do sešitu......" No tak holčičko, vím jak ti táta chybí..."......snažila jsem se ji pohladit po vláskách, ale opět mi to nedovolila jako vždy........" Jdu k Amandě.".......nečekala na mé svolení. Jen mi oznámila, že jde ke své spolužačce. Sesunula jsem se na zem, oči se mi zalily slzami a já si pokládala otázku, kterou si v poslední době pokládám neustále...."PROČ?"........

" Paní Williamsová?"......."Ano, prosím kdo volá"........." Tady Jonesová, třídní učitelka Erici, mohla by jste se prosím paní Williamsová dnes odpoledne zastavit u mě v kanceláři?"........." Ano jistě."......položila jsem sluchátko a koukala do zdi. Tak nějak jsem čekala na její zavolání. Byla jsem v práci, dělám architektu. Zrovna máme rozdělanou zakázku pro jednu Japonskou firmu a mému šéfovi Alexovi na téhle zakázce dost záleží. Mě pověřil jako hlavního tahouna projektu, ale v mé situaci to bylo dost náročné. Nedokázala jsem se na nic soustředit, nápady docházely. Smrt Charlese a problémy s Ericou byly na mě víc než dost. I Alex si všimnul mé nesoustředěnosti. Přestože je můj šéf zároveň je můj dobrý přítel, ale věděla jsem, že mé osobní problémy nebude tolerovat věčně. Hned po práci jsem vyrazila za paní Jonesovou, zaklepala jsem na dveře kanceláře a čekala na vyznání........" Už na vás čekám paní Williamsová, musíme si promluvit o Erice."..........její přísný pohled mi vůbec nedělal dobře........." Vím, že jsou v poslední době s Ericou problémy, ale smrt jejího otce ji dost zasáhla."......snažila jsem se svou dceru omluvit.........." Vím paní Williamsová, ale je to už půl roku, dost času na to, aby se zapojila do normálního života, nemyslíte?"......co si ksakru ta ženská myslí, je snad nějaká psycholožka, že ví jaký dlouhý čas Erica potřebuje?..........." Podívejte se paní Jonesová nic o mé dceři nevíte. Její otec byl pro ni vším. Ani netušíte jak moc bych si přála, aby byla zase jako dřív, ale snažím se být trpělivá a vy by jste měla taky. Je to šestileté dítě, které je zranitelné, svého otce nadevše milovala a teď bez něj žít je pro ni nepochopitelné."............po mých slovech začala trochu přemýšlet............." Rozumím vám, chtěla bych vám něco nabídnout. Erica byla vždy výborná, ctižádostivá, ambiciózní žačka a proto si myslím, že odjet na nějaký čas by ji i vám prospěl. Potřebujete si utřídit myšlenky a s dcerou opět najít cestu. "........měla naprostou pravdu. Možná by nám nějaká dovolená umožnila znovu se sblížit.......


Uklízela jsem Eričin pokoj, když jsem našla zapadnutý sešit za její postelí. Snažila jsem se ho vytáhnout. Když se konečně můj pokus zdařil znovu mi upadnul na zem a rozevřel se na první stránce. Opatrně jsem ho zvedla a chtěla položit na stůl. V sešitu měla vystřižené a nalepené obrázky svého idolu a nejen to. Měla v něm obrázky jeho sídla, tuším, že Neverland mu říká. To místo bylo překrásné. Už jen pohled na něj byl neskutečně fascinující. Nad jednou z fotografií měla napsáno......" Tohle štěstí v Ráji bych chtěla jednou spatřit a prožít."......nemohla jsem uvěřit vlastním očím, co má malá dcerka napsla a v tu chvíli mi to došlo. Vzpoměla jsem si na Charlese jak jednou řekl, že ji umožní její sen střetnout se s tím mužem. Já mu na to tenkrát řekla, ať ji nic takového neslibuje, protože je to nereálné ba přímo nemožné. Jenomže právě tohle je ta jediná věc, po které Erica touží, co opravdu chce. A já budu muset vynaložit veškerá svá úsilí, abych ji mohla tenhle sen splnit. Už na začátku jsem věděla, že dostat se k Michaelovi bude neskutečně těžké a kdoví jestli se mi to nakonec podaří, ale musím zkusit všechno, i kdybych měla dát všechno bohatství světa proto, abych ji tohle setkání mohla dopřát, udělám to......



V NEVERLANDU

Dnes jsem se vydal na nákup do obchodu se starožitnostmi. Tyhle věci mě vžy fascinovaly, co kousek to unikát. Bez mé ochranky se boužel tyhle akce neobejdou takže jsem se svým bodyguárdem Waynem, který byl zároveň mým přítelem dnešní odpoledne trávil v obchodě jenž dost často navštěvuju. Už při vchodu u dveří na mě čekalo dost fanoušků. Zamával jsem jim, rozdal letmé polibky a šel dovnitř. Obrazy, starožitné vázy, nábytek byly moje. Vše, co mé oči zahlédly jsem musel mít. Nakupováním jsem strávil půl druhé hodiny, ale odcházel jsem jako nadmíru spokojený zákazník. Ještě rozdat pár podpisů, říct fanouškům jak moc je miluji a zase zpátky domů ke svým dětem....

Byl jsem obdařen darem, který mi dal Bůh a nejsem "dnes tady, zítra pryč" umělec a to dovoluje lidem, veřejnosti, se mnou růst. Když se mnou vyrůstají je to větší emocionální kontakt a oni se cítí se mnou propojeni, jako bych byl jejich bratr. Lidé ke mě přicházejí a řeknou "Michaele" začnou mluvit, chytnou mě prostě jako by byli můj bratr nebo sestra. A já hraju jako kdyby, víš, musíš s tím souhlasit. Oni opravdu cítí, že jim patříš.
Oni opravdu někdy blázní... Jsou velice šťastní, že mě vidí. Mají pocit, jako když mě osobně znají. Mají moje fotky na svých stěnách, víte, moje hudba hraje v jejich domě, takže mě chtějí obejmout, nebo se mě dotknout, políbit... Tak obvykle reaguji zpět s objetím. Protože je miluji... Já opravdu miluji mé fanoušky. Amen, amen ze srdce. To je skutečná pravda. Miluju je. Stejně jako když jdeme do určité země na turné třeba a oni jsou venku, a spí na ulici. A nechám jim koupit pizzu, a teplý čaj... Opravdu se o ně postaráme. Jsou velmi, velmi, velmi sladcí a podporují mě, pomáhají mi......
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzy Zuzy | Web | 16. března 2012 v 8:55 | Reagovat

Kéž by se podařilo Ericu dostat na Neverland! Prostě děti tragickou událost !zvládají" po svém a v duchu trpí.. Jsem zvědavá jak to maminka Ericy zaonačí, aby jí tam dostala..co já vím, třeba na Mika narazív, nebodo něj vrazí až půjde z toho nákupu.. :-) no a pak.. ?

2 hanylen hanylen | 16. března 2012 v 12:34 | Reagovat

Jak je to Mončo teď těžké pro jane i pro Ericu. Tatínek podporoval Eričiny sny, ale Jane je spíš realistka. Proto je Erica trak nešťastná. Teď když Jane ví, co by Erice moc pomohlo, určitě se jí to podaří. Třeba na sebe znovu natrefí v supermarketu - Mike si ji určitě bude pamatovat a pak dostane pozvání do Neverlandu!

3 Janča Janča | Web | 16. března 2012 v 16:52 | Reagovat

No teď mi je líto spíš Jane než Erici. Vím, je ještě malá, ale... však i děti musí vidět, jaký dopad to má na dospělé. Zvlášť, když tím dospělým je její vlastní matka.
No věřím v to, že Jane se nakonec podaří sen její Erici splnit a jejich vztah se znovu obnoví :)
Pokud jde o tu část s Michaelem - je úžasný, jak přesně ho cituješ :) Aaaa hádej co!... těším se na další díl! :D:D

4 janikoz janikoz | Web | 16. března 2012 v 17:39 | Reagovat

Jé ahoj Mony, máš moc hezký dess, takový jarní:-) je moc krásný a Michael v Bad eře, super, co víc si přát:-D

5 Čokoládka Milka Čokoládka Milka | Web | 17. března 2012 v 0:59 | Reagovat

Ďakujem za venovanie ♥
Je mi síce veľmi ľúto Erici, ale viac asi Jane. Obe ľutujem rovnako, je pre ne veľmi ťažké vyrovnať sa s tým. Som zvedavá, či sa Jane podarí splniť svojej dcére sen aj keď tajne dúfam, že áno! Tak, hor sa do Neverlandu :D
A inak, ten záver ti musím pochváliť. To je niečo neskutočné, krása ako to Michael rozpráva... ♥

6 majdajackson majdajackson | 17. března 2012 v 10:43 | Reagovat

Krásné a smutné, chudáci ty dvě nemají to lehké... doufám, že se s tím obě co nejdřív vyrovnají...

Jinak moc hezkéééj dess, opravdu mě dostal... :)

A ten konec s Michaelem to bylo něco tak krásného, úplně jsem se v tom poznala a poznala jsem i Michaela, vžydcky jsem věděla že takový byl...

Těším s ena pokráčko... :))

7 Wendy Wendy | 19. března 2012 v 19:56 | Reagovat

Moc děkuju za krásný dílek. S Jane mě to opravdu mrzí ale doufám že se něják k Mikovi dostane a sblíží se s Ericou.

8 Jeana Jeana | Web | 3. dubna 2012 v 12:48 | Reagovat

Tak v první chvíli jsem myslela, že tý učitelce jednu střelím! Jako fakt! Naštěstí pro ni se pak malinko sama nad sebou zamyslela, takže to přežije:D
A souhlas, Jane je suprová, že pro svou dceru udělá všechno - možné i nemožné a myslím, ten Neverland bude to pravé! Tak teď jsem jenom zvědavá, jak se k Mikovi dostane:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama