Srpen 2012

1. kapitola - Last story

30. srpna 2012 v 10:16 Povídky - příběhy

Moje milé prdelky,

přináším Vám další příběh. Kolikátý v pořadí? No už to asi bude hodně velké číslo:-) Ale tentokrát název povídky bude zcela výstižný LAST STORY.....ano, tušíte správně. Podle názvu je jasné, že tenhle příběh bude OPRAVDU POSLEDNÍ.....alespoň, co se týká delších příběhů. Možná nějakou tu jednorázovou povídku ještě někdy vymyslím, ale nepředbíhejme :-). Michael je sice bezedná studnice nápadů, ale každý z nás jistě zažil ten pocit jestli se dá ještě něco vymyslet, aby byl člověk originální. Při takovém počtu příběhů to už jde těžce, i když každý příběh je jedinečný.....

I když Last story bude poslední povídkou mohu Vám slíbit, že ji tu budete vídat hodně dlouho:-) Tentokrát nemám v úmyslu skoncovat během čtrnácti dnů:-) Můj sen je se přehoupnout pře hranici padesáti dílu, i dále. Mám totiž hodně v hlavě nápadů a už v úvodu Vám musím prozradit, že se povídka vůbec nebude číst lehce, ale i přesto doufám, že se nejdou pasáže, které to napětí odlehčí :-)

Našimi hlavními hrdiny bude Paula Marshallová a jak jinak než Michael Jackson.... Moc Vám o Paule neprozradím, protože chci, aby jste sami přišly na to, jakou důležitou roli v Mikově životě tahle žena sehraje. Kdybych Vám to prozradila v úvodu ztratilo by to své kouzlo :-) Ale i tak Vám o ní něco málo prozradím. Je ženou právníka Jamese Marshalla. Brala si ho když jí bylo dvacetjedna let a pochopitelně z její strany to byla láska na první pohled . Postupem času z téhle opojné lásky vystřízlivý a uvědomí si, že příliž dlouho měla na očích růžové brýle. Jenže, aby s tím mohla něco udělat je pozdě, dostala se do jeho pasti. Nakonec jeho smrt jí dá vytouženou svobodu. Stane se z ní advokátka, tak jak celou dobu toužila. ....

Příběh se bude prolínat se součastností a minulostí. Vlastně hned v první kapitole se bude zdát, že ta povídka má hodně společného s povídkou, kterou psala Hanička, čímž se ji ospravedlňuji, nebylo to mým záměrem. I přesto doufám, že i tak se bude lišit a Vám se bude líbit:-)

Tak co kdybychom si hned dali první díl? :-))


PS: Minulost budu psát kurzívou, tak doufám, že vám v tom neudělám příliž velký zmatek. Snad díky pravidelnému přidávání, ten zmatek pochopíte :-D





1. KAPITOLA


Paula stála v letištní hale a nemohla se dočkat toho, až nasedne do letadla, které přistane v L.A. Milovala tohle místo, kalifornské pláže, ráda pozorovala východ i západ slunce, které ji hřálo svými paprsky. Ráda se procházela v horkém písku a poslouchala šum moře, milovala vše, co jí L. A. nabízelo.

Všichni její přátelé včetně matky nikdy nedokázali pochopit proč dívka jako ona,která bytostně nesnáší zimu se může přestěhovat do Kanady. Jenže tenkrát, když poznala Jamese zamilovala se do něj tak, že by byla schopná s ním žít kdekoliv. Třeba i na Severním pólu, takže vporovnání se Severním pólem Kanada až tak špatná země nebyla. Alespoň co se týče zimy.

Znuděně seděla a koukala před sebe zatímco v myšlenkách se viděla ve své rodném městě, když v tom kolem ní začala panika. Dav lidí se schromáždil u obrazovky v letišní hale a pozoroval mimořádné zprávy, které běžely na všech stanicích po celém světě. Všichni zděšeně pozorovali moderátorku, která na ně koukala z obrazovky........." Bože to nééé".....vykřikla jakási žena, ke které se přidávali další a další. Paule se zvláštně sevřelo hrdlo. V jednu chvíli měla pocit, že se jedná o nějaký další teroristický útok, ale když se konečně probrodila masou lidí pohled jenž se jí naskytl byl daleko horší. Pro ní každopádně byl. Koukala na dům v Holmby Hills, z něhož sanitka odvážela jeho majitele. Z domu, o němž věděla komu patřil............" Krále popu odváží sanitka do losangeleské nemocnice. Údajně zpěvák zkolaboval na zástavu srdce."...........zaslechla hlasy jenž stěží dokázala vnímat. Lidé se začali objímat a navzájem utírali své slzy. Prosili boha ať ho nenechá zemřít. Doufali, věřili, přáli si, aby šlo jen o nějaký fám, který nějaký vtipálek vypustil do světa, ale záběry a hlas moderátorky mluvil přesvědčivě. Paula stála nehybně a koukala před sebe. Čekala na verdikt, který podvědomě slyšet nechtěla. Když už bylo zcela jasné, že Michael Jackson zemřel po tiskovém prohlášení jeho bratra Jarmeineho už nikdo nedoufal v žádný zázrak. Ani v ten nejmenší. Fanoušci se začínali sjednocovat a to nejen na letišti, ale po celém světě. Nikdo z nich se nestyděl za své slzy, za bolest, kterou uvnitř cítil a za pravdu, které šlo jen stěží uvěřit. Všichni plakali a nevěřícně kroutili hlavou... všichni kromě Pauly.

Utřela nepatrnou slzu, která stékala po její tváři tak rychle, aniž si ji stačil kdokoliv všimnout. Cítila jak se jí podlamují kolena, ale věděla, že musí být silná. Bála se toho, že se jí někdo zeptá proč pláče a proč zrovna ona? Bála se toho, aby na ní nikdo nepoznal jak moc byl pro ní Michael Jackson důležitý. Důležitější než pro všechny tyhle lidi dohromady......

Urychleně běžela na dámské toalety, aby mohla opláchnout svůj vyděšený obličej. Studená voda ji alespoň na malý okamžik pomohla k tomu, aby vstřebala informaci, kterou se právě dozvěděla. Skutečnost, která ji zavedla o necelých deset let zpátky na místo a ke vzpomínkám, ke kterým doufala, že už se nikdy nevrátí. Které zmizely stejně jako všechno, co kdy cítila............


----------------------
Seděla na laviččce v parku a ochotně vystavovala svou tvář zářícímu slunci. Milovala ten božský klid a zpěv ptáků, kteří byli jejími jedinými společníky široko daleko až do chvíle než se k ní na lavičku usadil muž v tmavé kožené bundě, plnovousem a tmavými brýlemi na očích. Na první pohled byl poněkud zvláštní a odměřený, ale jeho parfém byl tak neodolatelný, že se sama Paula přistihla jak svým nosem nasává tu okouzlující vůni.



" Máme tu místo?".....zeptal se zdvořile a Paula bez jakéhokoliv slova přikývla a dál se nechala hladit slunečními paprsky........
" Dnes máme krásně, jakoby ani nezačínal podzim.".....začal rozhovor......
" Ano, máte pravdu. Příroda se nechce vzdát. Možná mě vyslyšela a pochmůrný podzim ještě nechává spát."........usmála se na něj.....
" Také nemáte ráda zimu?"........dál pokračoval v rozhovoru.....
" Já ji přímo nesnáším, ale raději se mě neptejte, kde bydlím.".......smála se.....
" Kde bydlíte?"......přesně tuhle otázku Paula očekávala.....
" V Kanadě."......odpověděla a on na ní nechápavě koukal......
" Rozumím vašemu zděšenému výrazu. Ani já přesně nevím proč jsem si vybrala Kanadu....Vlastně odověď je zcela jednoduchá. Zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do muže, který byl právě z Kanady a znáte ten pocit, kdy jste ochotný kvůli lásce udělat cokoliv? Tak přesně tohle jsem byla schopná udělat. Bylo mi dvacet jedna a poprvé se zamilovala. Hloupá, mladá a zamilovaná...příšerná kombinace.".........Paula ani dnes nemohla uvěřit, čeho všeho byla kvůli Jamesovi schopna ......
" Někdy člověk jedná nerozvážně a je schopný všeho...znám ten pocit. Ale i přesto, že jste se odstěhovala do místa, o kterém jste si myslela, že nikdy v životě nenavštívíte láska k vašemu muži vás naplňovala štěstím. Není to tak?".........Paula poprvé při jejich rozhovoru posmutněla......
" Neuvažovala jste nikdy, že se sem vrátíte i se svým mužem?"........začínal být čím dál víc osobnější........
" Neuvažovala. Tedy chci říct neuvažovala jsem o tom nikdy, když můj manžel ještě žil. Víte on L.A. nesnášel narozdíl ode mně.".......svěřila se......
" Ach promiňte, netušil jsem, že váš muž zemřel."......nejraději by si naliskal zato, že se ji vyptával na tyhle intimní věci.....
" Neomlovejte se, to jste ani nemohl."......opět se na něj nepatrně usmála, aby mu dokázala, že se nemusí omlouvat......
Byla do Jamese tolik zamilovaná a i přesto, že byl o patnáct let starší nežli ona sama choval se k ní a jednal jako se sobě rovnou. Alespoň ze začátku. Jelikož byl uznávaný právník jak v Kanadě, tak i po celém světě bylo jasné, že musí žít zrovna tam. Nesčetněkrát ji sliboval, že jednou začnou žít v L.A. Měl v úmyslu si tu otevřít kancelář, ale časem Paula pochopila, že je to jen pouhá zástěrka a způsob jak ji umlčet. I přes lež, kterou jí tolik let namlouval mu věřila...

" Přiletěla jsem za svou mámou. Leží v losangeleské nemocnici UCLA Medical Centre, ale nebojte, nic vážného to není. Jen její milovaná jízda na koni se jí nějak vymkla kontrole a tak má pořádně pochromaný kotník. Je už pár dnů v nemocnici, ale po tom co jí propustí bude potřebovat něčí pomoc. A já jelikož nemám co na práci a ráda zase přijdu na jiné myšlenky jsem se vrátila, proto abych jí byla k dispozici.".......svěřila se proč je zpátky tady......
" Tak to třeba budete mít chuť porozhlídnout se po okolí, které jste tak dlouho neviděla."......radostí poskočil......
" Ano, to určitě budu....ale teď mě prosím omluvte, budu muset už jít. Ráda jsem vás poznala pane Jacksone."...... darovala mu nejkrásnější úsměv, který kdy dokázala na své tváři vyloudit. Celou dobu neměl ponětí o tom, že ho Paula poznala. I ona ze začátku si byla nejistá, ale jeho sametový hlas a gestikulace jemuž tolik typická ji pomalu začala utvrzovat v tom, že jí její intuice neklame. Po tom, co ho oslovila jeho jménem jeho překvapený výraz ji dal odpověď, že se opravdu nemílila.......

Před více než padesáti lety.....

29. srpna 2012 v 6:35 Básničky
Hvězdy z nebe svítí na mou tvář
a osuší mé slzy
sluneční zář,
my dává novou naději.
Přesně v tenhle den,
před více než padesáti lety,
Bůh sesla na Zem,
Anděla se zlatými křídly.
Jeho tělu dal lidskou podobu,
dal mu hebkou tvář a havraní vlasy,
klobouk a rukavici mu dal jako ozdobu,
o kom mluvím, asi?
Není těžké uhodnout,
kdo dnes svůj Moonwalk tančí v nebi,
a i my si s ním chceme připomenout,
den, kdy se světu dostalo požehnání
díky jeho existenci.
Více než před padesáti lety,
Tě dal Bůh do matčina lůna,
měl s Tebou velké plány,
dal Ti úkol, dal Ti moc, která Ti byla předurčena.
Více než před padesáti lety,
si se svými hnědými kukadly podíval na svět,
měl si být spasitelem této doby,
a mít ukrutnou sílu vydržet.
Více než před padesáti lety,
se zrodil nejen tanec a hudba,
zrodil si se TY,
zrodila se pravda.
A my dnes děkujeme Bohu,
za to, že nám dopřál společný vzduch s Tebou dýchat,
byl jsi požehnáním, dal si nám lásku,
dal jsi nám své sny, které jsi nám umožnil společně snívat.
Dnes Tvůj život oslavujeme ,
ať už jej žiješ kdekoliv,
to výjmečné datum si dnes připomínáme,
díky Tobě můžeme cokoliv.
Ne, nebudeme ronit své slzy,
připomeneme si tvůj nakažlivý smích,
který je lékem na všechny naše chmůry,
dnešní den chceme s Tebou nadálku žít....



Zezadu....:-)

27. srpna 2012 v 9:17

i tenhle pohled nás dostává do varu....Mrkající






Michaelův odkaz

24. srpna 2012 v 7:36 Michaelovy citáty a citáty o něm

" Musíme na světě zase nastolit lásku a připomenout si, jak je důležitá. Láska je důležitá. Milovat jeden druhého. Všichni jsme jeden. To je hlavní myšlenka. Musíme se postarat o planetu. Máme na to čtyři roky nebo bude vše ztraceno. Máme pro vás důležitou zprávu, OK? Je to důležité......."
v roce 2009


Pod rouškou....

22. srpna 2012 v 16:01




Michael a tour...

21. srpna 2012 v 17:00


"Fanoušci jsou důvod proč dělám tour. Je velmi důležité jim dát tu nejlepší show, jakou můžete udělat. Nahodíte jeden akord a oni přesně ví co to je. Je to velmi emotivní. Cchi říct, je to zábava a rád bavím, je to jedna z mých oblíbených věcí. Myslím, že to fanoušci vidí. Vlastně vím, že to fanoušci vidí, protože když chodím po podiu, dávají mi tolik lásky...."


Pro Hanylen.....

20. srpna 2012 v 6:00


Všecičko nejlepší k narozeninám Haničko.....Líbající


Jsem Tvůj Anděl

18. srpna 2012 v 17:20 Básničky
Viděla jsem z nebe padat slzy,
a ty jsi mě slyšel plakat,
dnes, i ostatní dny,
na nebe se budu prozebně dívat.

Budu čekat nato, až se objevíš,
budu čekat na ty tři slova,
které vyřčíš....
Jsem Tvůj Anděl...

Žádná hora není tak vysoko,
aby si na ní nemohla vyšplhat,
žádné moře není tak hluboko,
aby si se bála v něm plavat.

Jsem Tvůj Anděl,
a já tě nepřestanu chránit,
v tom, kde jsem není žádný rozdíl,
i Ty mě můžeš najít.

Jsem oblakem na nebi,
jsem Tvým ramenem,
do kterého roníš své slzy,
jsem tvým břemenem.

Uslyším Tvůj hlas,
pokaždé, když budeš volat,
jsem tu pro Tebe, pro každého z Vás,
dívám se zhora.

Jen důvěřuj nebi,
a neopovaž se vzdávat svůj boj,
splolečně dokážeme čelit i písečné bouři,
jsem Tvůj Anděl a já cítím každičký Tvůj bol.

Každý den bude jasný a zalitý sluncem,
všechen svůj strach odhoď ke mně,
jsem Tvůj Anděl, jsem Tvým ochraným štítem,
jen díky Vám a díky Tobě se může uzdravit Země.

Všechno, co musíš udělat,
je tomu věřit,
na nejvyšší bod společně můžeme vyšplhat,
jen se nesmíme vzdávat, jen tak můžeme přežít.

Není žádný rozdíl v tom, kde jsem,
jsem Tvůj Anděl,
a budu Tě chránit každičký den,
tak na to prosím nezapomínej.

Uslyším Tvůj hlas,
když budeš volat,
pocítím Tvůj pláč,
když budeš plakat.

Ale především, co chci vidět,
je Tvou upřímnou radost,
Tvé smějící se srdce slyšet,
to je to, po čem toužím každý den a každou noc.

Najdeš mě a uvidíš,
když na nebe pohlédneš,
už nejsi osamělá, ten závan bolesti zmizel, cítíš?
Jsem Tvůj Anděl a jediné, co potřebueš je ....čas.

MJJ.....

17. srpna 2012 v 10:05 Básničky
Svět ses snažil změnit,
zanechat tu kousek sebe,
nic nepromarnit,
nechat za nás vládnout nebe.
Každý z nás hledá v sobě,
svět, který je neposkvrněný a čistý,
a to jen díky Tobě,
věříme, že může být jiný.
Věci v našich životech se mění,
jdeme po Tvé stopě,
zašlapeme tu cestičku z trní,
zanecháme Tvůj odkaz v sobě.
Skládáme střepy zrcadla,
do kterého si svůj obraz vryl,
vždy pro nás zůstaneš záhada,
obraz, který sám si vytvořil.
Už to zrcadlo nebude dokonalé,
tak jako bylo, když ses do něj díval,
vzpomínky zůstanou bolestné,
stejně jako bolest, kterou si ve svém srdci míval.
Slzy nikdy neoschnou,
ještě nebyl Tvůj čas,
okvětní plátky vadnou,
teď dívej se na nás.
Nachal si pro nás lepší místo,
a my půjdeme ve Tvých šlepějích,
jsi náš odkaz a Ty zasloužíš si to,
aby si neupadl vzapomnění...


King of pop....

16. srpna 2012 v 7:45


Michaela miluji od útlého dětství. Vlastně, když se řekne dětství vybavím si Michaela Jacksona. Né jen proto, že on sám byl "velké dítě" a všechny fakta ohledně dětství jsou s ním spjata, ale také proto, že mé vlastní dětství je s ním spojeno a se vzpomínkami, které k němu neodmyslitelně patří.....

Nikdo v životě mě tolik neovlivnil jako právě on. A nejen svou hudbou, tancem.....chci říct, že ze začátku to byla především jeho originalita a genialita proto, co dělá. Jako na člověka, na skutečného člověka jsem na něj začala pohlížet až o něco později. Bylo velice těžké doslýchat se ty ohavné nechutnosti, které byly ve všech novinách, televizi a i okolí ho do příliž jasného světla nestavila. Jako pro dospívající holku bylo těžké tyhle žvásty poslouchat a ještě těžší bylo se s těmi, co jim věřili příst. I když mě to bolelo a tiše v koutě plakala postupem času jsem rezignovala. Nemělo smysl přesvědčovat někoho, kdo věřil své vlastní pravdě. Já zase věřila té své....

Pouslouchala jsem spoustu hudebních interpretů, ať už z naší scény nebo té zahraniční, ale k Michaelově hudbě jsem se vždycky ráda vracela. To nebyla hudba "dosavadní hit", jenž byl za chvíli zapomenut. Jeho hudba je balzámem pro raněnou duši. Člověk nemusí znát dokonale slova, ale stačí se vcítit do interpreta, který nám ji předává, který nás chytí za srdce. Stačí zavřít oči a nechat jeho hudbu proudit skrze nás a pak cítíme a chápeme jaký člověk ve skutečnosti Michael byl. Jeho hudba mluví za vše. Vždyť tolik z nás ovlivnila....

I když se Michael stáhl v posledních letech do ústraní, brala jsem ho za samozřejmého, i přestože jsem o něm takovou dlouhou dobu neslyšela. Myslela jsem, že bude žít navěky, a vlastně je to tak...

Má láska k němu procházela určitými fázemi. Ze začátku to byl dětský idol, který kolem mě spoustu lidí milovalo, pak tu byli tací, kteří díky fámám své city k němu přehodnotili. Já nikoliv. I když se musím přiznat, že potom, co se stáhl do ústraní stáhla jsem se taky. Věděla jsem o jeho existenci a to mi stačilo. Dnes, když už není mezi námi mě jeho odchod posunul zpátky do doby, kterou jsem tolik milovala a ráda vzpomínám na ty dny, kdy jsem šílela z každého jeho pohybu, úsměvu, tónu hlasu....

Dnes je má láska k němu silnější než kdy byla předtím a to také díky lidem jenž se snaží ukázat, kdo ve skutečnosti Michael Jackson byl. A mezi ty lidi samozřejmě patříte i vy, za což vám nesmírně děkuji. Už není ten podivín, blázen, jak ho okolí prezentovalo a vnímalo. Dnes ho začínáme poznávat takového jaký opravdu byl. Je jen velká škoda, že kvůli tomu musel zemřít, aby si to spoustu lidí uvědomilo....

Mé srdce si získal a bude mu patřit navždy.........



S láskou Monika


Slyšíte? Tak to udělejme!!!!

14. srpna 2012 v 17:41 Michaelovy citáty a citáty o něm


"Bohužel, bohužel....žijeme ve státě strachu. Každý den slyšíme o válce.V novinách, v rádiu a v televizi. Noviny stéle píší o válce, slyšíme o národech, které si ubližují navzájem. O sousedech ubližujících si navzájem, o rodinách ubližujících si navzájem, a o dětech zabíjejících se navzájem. Musíme se naučit žít v míru, než bude příliž pozdě. MUSÍME PŘESTAT!!! My....musíme přestat s přesudky. Musíme přestat s nenávistí. Musíme přestat žít ve strachu ze svých vlastních sousedů.
Chtěl bych vás teď všechny poprosit, chyťte člověka nalevo a napravo od vás...Udělejte to teď hned. ....nestyďte se.....Udělejte to. TEĎ!!! Udělejte to. Nyní té osobě řekněte, ..... řekněte jí, že se o ní zajímáte! Řekněte, že jí milujete. ....A TOHLE UDĚLÁ ZMĚNU!!! Společně.......SPOLEČNĚ MŮŽEME ZMĚNIT SVĚT ..... společně můžeme zastavit rasismus. Společně můžeme zastavit předsudky. Můžeme pomoci udělat svět bez strachu.....Je to naše jediná naděje. BEZ NADĚJE JSME ZTRACENI..........."MJ



Neplač pro mě....

7. srpna 2012 v 7:47 Básničky
Moje zlatíčka, během následujících dnů mě tu nečekejte. Objevím se nejspíš až koncem příštího týdne, takže se tu mějte krásně :-)


Neplač pro mě,
já nikdy neodejdu,
cítiš mě?
Jsem stále tu....

I když mě nemůžeš vidět,
i když se mě nemůžeš dotknout,
jsem stále vedle Tebe,
jsem tu, když nemůžeš v noci usnout....

Neplač pro mě,
slzy Ti nesluší,
usmívej se,
to jen ostatní jsou hluší...

Nesmíš dovolit, aby Tě smutek ovládl,
já sám neměl rád slzy,
i Ty můžeš dosáhnout toho, čeho já dosáhl
a nezáleží na tom, jestli jsem odešel příliž brzy...

Neplač pro mě,
jsem tu, i když mě nevidíš
jsem slunce, měsíc, země....
rajská hudba.....slyšíš?

Tak tohle jsem já,
v každém kousku Tvojí duše,
jsem to JÁ ..... LÁSKA,
a není to jen klišé.....

Neplač pro mě,
a pozorně naslouchej,
citíš to?...cítíš mě?
Při vzpomínce na mě Ti nesmí být ouvej....

Nevzdávej se svých snů,
ani já se jich nikdy nevzdal,
je tolik nesmyslných dnů,
které bych nejraději vymazal.....

Neplač pro mě,
ani já nebudu plakat,
budu tu vždy pro Tebe stejně jako Ty pro mě,
nepřestanu se do Tvých snů tiše vkrádat......

tak....NEPLAČ PRO MĚ......

30. kapitola - Cesta k Tvému srdci

5. srpna 2012 v 8:38 Povídky - příběhy

30.kapitola - ....." Cesta k Tvému srdci..."



Cítila pod sebou lepkavé teplo. Hlava jí bolela jako střep. Nejdříve měla pocit, že je po nějakém nočním flámu, než si naplno uvědomila, co se vlastně stalo. Nemohla pohnout končetinama. Krev byla všude kolem ní. Jediné, co mohla udělat, křičet o pomoc. Snažila se nadechnout a jen seč co to šlo zařvala. Ale z jejích úst se linulo jen nepatrné pomóóóc, které neslyšely ani myši na půdě...... Jak dlouho už tady leží a jak vlastně ještě dlouho bude, než jí někdo přijde zachránit? A přijde jí vůbec někdo zachránit? Nikdo nemá ponětí, že tu je. Propadala panice. Snažila se z posledních sil, z té ohromné tíhy vymanit, ale nešlo to. Nemohla udělat vůbec nic. Ta beznaděj způsobila, že znovu upadla do bezvědomí.......



Nad sebou uviděla oči, které se k ní nahýbají. ....

"Já věděla, že přijdeš.".......řekla slabým hláskem a koukala na muže, který se jí snažil vyprostit......
" Jsem u tebe. Za chvíli budeš venku slibuju."...........
" Věděla jsem, že mě nenecháš umřít. Jsi zase tu. Jsi tu vždycky, když tě potřebuji.".......nevěděla jestli je to skutečnost, a nebo už je mrtvá. Ale byl tady, byl zase tu stejně tak jako když jí bylo dvanáct. Její záchrance jí nenechá umřít, věděla to......



------------
"Slečno Brooksová, jak se cítíte?"......uslyšela hlas postarší sestry, která ji do žíly píchala kanylu...
" Kde...kde to jsem?"......snažila se nadzvednout z postele.....
" Klid, jen klidně ležte. Utpěla jste otřes mozku a kromně zlomené nohy máte pár odřenin a modřin, ale jinak budete v pořádku.".....usmála se na ni.....
" A kde je ten muž?"......rozhlížela se po nemocničním pokoji.....
" Kterého myslíte?"....nechápavě na ní zírala.....
" Ten, co mě zachránil. Takový starší muž. Měl ohromné oči, ve kterých měl světlo a koukal se na mě s klidným výrazem ve tváři. Víte byl to ten samý, který mě zachránil, když jsem byla dítě. Kde je prosím....neřekl vám jak se jmenuje? Nebo nějaký kontakt nezanechal? Musíte ho najít potřebuji s ním mluvit.".....naléhala na sestru....
" Ale slečno, to je nemožné. Nevím, kdo vás zachránil tenkrát, ale tenhle muž to být rozhodně nemohl.".......
" Nemohl?".....jasně viděla jeho tvář, na ty oči by nikdy nezapomněla.....
" Nemohl, protože může být jen o něco starší než vy sama."......
" Tak, kdo mě tedy zachránil?"........
" Já."....ozvalo se ode dveří.......




"Ty?...to...to nemůže být pravda."..........tohle musí být sen, tohle se ve skutečnosti neděje. Michael je přeci v L.A., tak strašně daleko od ní. Není..není přeci možné aby.....
" Jak se cítiš?".....přistoupil k její posteli a pohladil jí po ruce.....
" Co tu děláš Michaeli? Přijel sis pro náramek?"........zeptala se .....
" Ne, náramek si sám našel svou majitelku, tak jak říkala babička. Přijel jsem si pro tebe. Přijel jsem proto, abych ti konečně řekl to, co jsem ti měl povědět dávno. Ashley, byl jsem hlupák a zbabělec, přesně tak, jak si říkala. Celou dobu jsem hledal cestu k tvému srdci a když jí konečně našel, dopustil jsem, aby si odešla, aniž bych řekl, že tě miluji. Ano Ashley, miluji tě celou svou bytostí, celým svým tělem."......konečně se vyznal ze sých citů.........
" A co teď ode mě čekáš? Že ti skočím do náruče?"....řekla vážně....
" Ne, to bych ani teď po tobě nemohl chtít. Musím si počkat až se uzdravíš.".....zase si jí dobíral tím svým humorem, který ze začátku tak nesnášela, ale teď se jí líbil víc a víc.....
" Kdybych mohla vztát z té zatracené postele a neměla polámaná žebra, napřáhla bych svou ruku a jednu ti vlepila.".....oplácela mu to.....
" Né prosím, jen to né. Jednou mi to bohatě stačilo."....smál se. Ještě teď ho tvář od Ashleyniny facky štípala....." Ale cit v rtech, ten máš stále v pořádku, ne? Mám totiž ohromnou chuť tě políbit.".....
" Jasně, tak na co ještě čekáš.".......oba se začali smát......

Sklonil se nad ní a přitiskl své rty na její ústa. Na tuhle chuť nikdy nezapomene...pomyslel si. Na polibku si sakramensky nechal záležet a vychutnal si ho každičkým coulem po celou dobu, co trval.Ashley cítila jak jí celým tělem projela chvějící bolest vzrušením. Kdyby neležela na té posteli určitě by ztratila vědomí. Cítila jak se s ní všechno točí. Na tuhle dobu tak dlouho čekala a ona si to ani patřičně nemůže užít. Nejraději by se schoulila do jeho náruče a nechala ho, aby si jí odnesl. Chtěla s ním zase prožít to vášnivé milování, plné touhy vzrušení a naplněno neskutečně moc lásky. Věděla, že to dlouho trvat nebude a tohle se opravdu stane a nejen jednou. Už se nemohl dočkat jeho rozdávajících polibků, kterými zasype její tělo. Věděla, že to moc dlouho trvat nebude, jen co opustí tuhle pitomou postel a na těle se jí zahojí podlitiny.....



Po tom, co Ashley propustili z nemocnice požádala Mika, aby s ní zašel k tátova hrobu. Nechtěla tam jít sama, ale nepopsatelně jí to za ním táhlo. Měla potřebu se s ním nadobro rozloučit....

Ruku položila na náhrobní kámen. Cítila z něho chlad a zároveň teplo, které se jí usazovalo do dlaně. Položila kytici tmavých růží a nechala proud slz, aby stékaly po její tváři...

" Možná jsem neměla dokonalé dětství a ani dokonalou rodinu. Myslela jsem, že si tvé rány budu pamatovat do konce svého života, ale co si budu pamatovat jistě je to, že si mi napsal, že mě miluješ. Ano, nic by se nevyrovnalo tomu, kdybych to slyšela z tvých úst, ale vím, že jednou budeme mít tu příležitost si všechno říct. Čekej tam na mě prosím, tati."......utřela své slzy a pohlédla do Mikových očí. Celou dobu stál po jejím boku a ochranářsky ji objímal. Dívala se na něj a byla přesvědčená, že ji Bůh toho muže neposlal jen tak. Měl k tomu pořádný důvod. Už v mládí jí naznačil, že ty oči nevidí naposledy. Možná to byly jen blumné představy její fantazie.

Nikdy nepřišla na to, kdo že ten záhadný muž byl. Možná to byl strážný anděl, který dostal lidskou podobu...Když se dívá do tváře svému čokoládovému princi říká si....ano, určitě to musel být anděl strážný, celou dobu byl při mě a já vím, že bude dokonce mého života...

Přisál své rty na ty její a něžně ji do nich zašeptal.... "miluji tě."...tiše zasténala a přitiskla se k němu celým svým tělem. To chvějící vzrušení a horko, které projelo celým jejím tělem si bude pamatovat po zbytek svého života. Stejně tak chuť jeho úst a vůni větru a slunce, která se mu zanechala ve vlasech a v oblečení....

Vzal její ruku do dlaně a na zápěstí ji nasadil náramek....
" Konečně je tam, kde patří.".......řekl a políbil jí do vlasů, které neposlušně vlály ve větru......


KONEC








Tak tohle je opravdu konec příběhu.....Doufám, že vás povídka bavila a nečetli ji jen z povinnosti :-) Nesmírně vám děkuji za vaši přízeň, zato, že jste........

Mám vás ráda




S láskou Monika

29. kapitola - Cesta k Tvému srdci

4. srpna 2012 v 6:30 Povídky - příběhy
29. kapitola -


Chicago

Ashley na malé kousíčky rozcupovala list, který ji její otec dal. Vzteky ho trhala a trhala........Miloval? Ty, že si mě miloval? Houby, všechno je lež. Celou dobu si mě nenáviděl a teď se mi snažíš tvrdit, že si mě miloval?.......Ne TATI....proč, tak ksakru proč?...........svůj uplakaný obličej skryla do dlaní.
Chtělo se jí křičet a řvát. Potřebovala ze sebe dostat tu bolest, která ji uvnitř tížila. Která bodala neovladatelně do jejího srdce a ona ne a ne ji přinutit, aby přestala.


Rozeběhla se do domu, kde žila a začala všechny věci rozbíjet jako smyslu zbavená. Potřebovala svému svědomí ulevit a tohle jí připadalo jako dobrý nápad. Když vešla do koupelny chvíli tupě koukala na svůj obličej v zrcadle. Tolik svého otce proklínala, ale cítila, že veškerá nenávist, kterou celá ta léta v sobě pěstovala se najednou někam pomalu, ale jistě vytrácí. Do jejího srdce se nalil žal a smutek. Propukla v pláč, který tentokrát nebyl ze vzteku, ani z hněvu, ale z bolesti. Cítila jak vnitřně svému otci odpouští a dala by kousek sebe za to, kdyby ho mohla alespoň jedinkrát obejmout...

Sledovala svůj obraz v zrcadle, který se zamlžil a ona se sesunula k zemi. Stočila se do klubíčka a plakala a plakala. Najednou nad svým tělem uviděla obrovskou skříň, která se na ní nekompromisně řítila. Udeřila se do hlavy. Nevnímala nic jen tmu...zstratila vědomí....




---------
Bonnie se k Mikovi přiřítila a sápala se k němu jako vosa na bombón. Chtěla ho políbit, ale ten svou tvář odvrátil na bok. Svými mohutnými rucemi ji od sebe odstrčil...
"Bonnie musíme si promluvit.".....řekl s kamenným výrazem ve tváři...
" Co se děje Miku? ".........nechápavě na něj koukala......" Jdeš za ní, že je to tak?!".......u jeho nohou si všimla zavazadel......
" Miku, to přeci nemůžeš? Nemůžeš mě jen tak opustit! Se mnou máš budoucnost, se mnou můžeš všeho dosáhnout. My patříme k sobě rozumíš? Nemůžeš jít za nějakou chudinkou z rozvrácené rodiny."......zuřila vzteky...
" Bonnie, přestaň!"......chytil ji za paže a jemně s ní zatřásl....
" Takhle o Ashley nemluv! Doteď jsem byl zbabělec, loutka, která si nechává ostatními řídit život, ale dnes všechno měním. Už nebudu tvůj poslušný domací mazlíček, už nedovolím Josephovi ani někomu jinému, aby řídil můj život. Nechci žít podle pravidel. Miluji hudbu, miluji všechno, co mi přináší. Ten pocit extáze, kterou lidi při jejím poslechu mají. Vím, že to, co dělám je správné a já určitě nechci zahodit šanci a talent, který mi Bůh dal. Beru to jako poslání jako svůj úděl, proto jsem tady, proto žiji. Ale také mám právo na svůj soukromý život, na štěstí, na lásku, kterou chci dát jediné ženě na světě a tou je Ashley Brooksová."........řekl ty slova naplno a poprvé se mu při jejich vyřčení tak nějak zvláštně ulevilo. Bonnie jen nevěřícně koukala, cítila jak prohrává. I když se snažila tasit své nejsilnější zbraně věděla, že tu už šanci nemá. Poprvé v životě viděla Mika tak rozhodného a bojácného. Nechala ho jít. V jeho životě byla stejně vždycky ta druhá, od samého začátku jeho srdce nebylo možné získat......


28. kapitola - Cesta k Tvému srdci

3. srpna 2012 v 12:02 Povídky - příběhy
28. kapitola

Michael v poslední době dost času trávil u svého přítele na ranči. Ani dnes tomu nebylo jinak. Byl se podívat na malinkatého hřebečka. Přesně na toho, který okouzlil Ashley svou bojovností. Když si od Mika ochotně vzal sladkou mrkvičku Michael rukou přejel po jeho hříve....
" Je z tebe už velký pašák. Pěkně si nám vyrostl. Ani Ashley by nevěřila tomu jak už jsi veliký.".......při vyslovení Ashleynina jména náhle Mike posmutněl.........

" Moc mi chybí víš. Miloval jsem ten její překrásný smích, i nepatrnou vrásku, která se ji udělala na čele, když se mračila. A že to dělávala dost často. I přesto, že mi kolikrát lezla na nervy jsem se do ní zamiloval."......Mikovi začaly téci slzy po tváří, které ochotně jeho přítel svým drsným jazykem olízl.......

Michael se cítil tolik opuštěný a sám. Měl slávu, lidé ho na ulici poznávali, dostávalo se mu uznání, ale i přesto se cítil, jakoby neměl vůbec nic. Místo toho, aby slavil nejkrásnější období svého života měl pocit, že tohle je jedno z nejhorších......



" Ahoj příteli, tebe najít."......Michael za svými zády rozpoznal hlas muže, se kterým se v poslední době vídal nejčastěji......
" Ahoj Johne."........odpověděl suše.....
" Ale copak? Snad nejsi smutný?"......poplácal ho po rameni. Po dokončení Thrilleru o Mikovi neměl žádné zprávy a tak se ho rozhodl navštívit. Ovšem, někde ho zastihnout byl docela problém. Bylo mu jasné, že když se Mike schovává před okolním světem bude to mít svůj důvod a nemýlil se. Pohled do nešťastné tváře muži, který je nejopěvovanějším mužem planety by měl být na sebe hrdý zato, co dokázal. On se evidentně však takhle vůbec necítil.....
" Notak, tak už to konečně vybal. Víš, že mi můžeš říct všechno.".....John na něj trochu přitlačil.....
" Ach Johne."......nabral vzduch do plic a náhle vydech. Jakoby potřeboval nejdřív nabrat dostatek síly k tomu, aby se mu mohl ze svým trápením svěřit..........
" Víš....já.....všechno mě to tak štve. Joseph, Bonnie, vitiligo.......a nejvíc mě štve, že se už na sebe nemohu podívat ani do zrcadla. Připadám si jako zrůda, jakobych tu ani neměl být...".......v očích se mu zaleskly slzy....
" Ale co to proboha plácáš Michaeli!"......rozkřikl se.....
" Vím, vím..co chceš říct. Jsem nevděčný. Mám slávu, úspěch, který možná zažiji jen jednou za život, ale přitom mám pocit, že mě všechno uvnitř dusí.".......pěstí se bouchnul do hrudi....
" Joseph už přepočítává peníze, koliik na mě vytěží, pro Bonnie jsem jenom hračka, se kterou se může pomilovat, kdy se ji zamane...Ty víš, že v těhle věcech nejsem nevinný a že jsem náruč milé dívky vždycky uvítal, ale od té doby, co...co jsem poznal...."......s vyslovením Ashleynina jména si dával načas. John jeho myšlenku ochotně dořekl za něj....
" Co jsi poznal Ashley, chceš říct."......Michael přikývl.....
" Ano, od té doby co jsem jí poznal se všechno změnilo. Víš byla úplně jiná než ty ostatní. Nedala se zlákat mým šarmem, kterým jsem si myslel do té doby že odrovnám každou.".....v koutku rtu se mu vyloudil nepatrný úsměv...." A to se mi líbilo. Klidně mě poslala k čertu, když to tak cítila. Ani netušila, že právě tím mě ještě více vyprovokovala k tomu, abych o její přízeň bojoval. Ze začátku se mi líbila ta hra..když ona byla umíněná, byl jsem taky...Když se na mě sladce usmála roztál jsem jako sněhulák v létě. Prostě a zkrátka ne už to nechci zapírat....já ji vážně neskutečně miluji Johne. A nejhorší na tom je, že vůbec netuším,co mám dělat.".....sklopil hlavu. Nebránil se proudu slz jenž se linuli z jeho tváře.....
" Ty opravdu nevíš co máš Michaeli dělat? Kde se poděla ta tvoje bojovnost. Tvá živelnost. Krucinál hergot, to opravdu po mě chceš, abych ti řekl, co máš udělat? Evidentně je jasné, že šťastný můžeš být jedině s ní.".....řekl rázně....
" Ale vždyť já vůbec netuším kde jí mám hledat?"...cítil se bezradně.....
" Je v Chicagu."....
" V Chicagu?".....Michael nevěřil, že by se vrátila k otci. John jeho myšlenku vycítil.....
" Její otec zemřel.".......odpověděl John....

27. kapitola - Cesta k Tvému srdci

2. srpna 2012 v 20:51 Povídky - příběhy
Ne, já to prostě nemůžu vydržřet:-)
PS: na vaše blogísky se vrhnu hned ráno, tedy doufám, páč to vypadá na krušnou noc....:-)



27. kapitola - ........" Miloval jsem tě holčičko.".......

Dům pana Allena byl velký, barevný a panovala tu příjemná vůně a klid. Dost často tehdy, když byla malá si ji k sobě Bill se svou ženou brával. Ta napekla čokoládové koláčky a Ashley se nimi s chutí cpala dokud celý tác nesnědla. Bylo příjemné vědět, že alespoň někomu na ni záleží. Měla je ráda a oni měli rádi jí. Jenže když dospěla měla pocit, že u nich překáží, i když jí to nikdy nedávali pocítit, přesto byla raději sama se svou samotou. Nebyla člověk, který by se se svým trápením svěřoval, i tak věděli příliž. Ve skutečnosti se za svůj život styděla, nenáviděla ho. Nenáviděla otce, sebe, nenáviděla všechno a všechny kolem..........
Seděla na pohovce usrkávala čaj a nepřítomně koukala před sebe.....

" Mohu ti nabídnout ještě trochu čaje?"...........zeptal se Bill.......
" Ne pane Allene, přejděme rovnou k věci. Co bylo tolik důležité, co jste mi potřeboval povědět?".............koukala na něj s otazníkem v očích........
" Víš Ashley nevím, kde začít.".......mnul nervózné své dlaně.........
" Po tom, co jsi odjela se nic nezměnilo. Jim pil stejně jako dřív. S nikým nekomunikoval, jen se utápěl v pití vodky a....však víš. Jednoho dne, když jsem si uvědomil, že jsem ho v okolí už dlouho neviděl rozhodl jsem se ho navštívit. Zvonil jsem, bouchal na dveře, ale nikdo se neozýval. Musel být uvnitř, cítil jsem to, a proto nahlížel do oken. Záhy jsem zahlédl lidské tělo, které nehybně leželo na podlaze...." Pane bože on je mrtvý.".....pomyslel jsem si a uvědomil si, že se musím do domu za každou cenu dostat. Rozbil jsem tedy okno a konečně se dostal do té nedobytné pevnosti. Naštěstí žil jen byl pěkně zřízený. V ruce tentokrát nesvíral láhev, ale fotografii tvé matky. Po jeho tváři stékaly slzy a neustále opakoval tvé jméno. Řval jsem, tloukl do něj pěstmi ať vztane, ale vůbec mě nevnímal. Jen jako smyslu zbavený koukal před sebe, volal tě a mě vůbec nevnímal. Vzal jsem ho tedy k nám. Po tom, co se trochu vzpamatoval mi dal tohle......".......podával ji do dlaně bílou obálku. Ashley na něj nechápavě koukala.........
" Ashley tvůj otec, jak se mi sám svěřil byl už dlouho nemocný a věděl, že jeho konec dříve či později přijde, a proto měl potřebu ti říct to, co celou dobu před tebou skrýval. Chtěl se alespoň takhle s tebou rozloučit holčičko."............vysvětlil, proč ta obálka......Beze slova ji přijala.........
" Je jen na tobě zda si ji budeš chtít přečíst nebo ne.".......pohladil ji po vlasech, zvedl se od stolu a odešel. Ashley ještě chvíli nehybně seděla, ale i ona se nakonec zvedla. Opustila Billův dům a šla se projít po okolí.........

Chodila sem a tam a v hlavě ji kolovalo spoustu otázek. Neměla tušení proč to všechno...Proč jen ji měl potřebu něco psát, když ji celá ta léta proklínal? To ji chtěl ještě připomenout na papíře jak moc ji nenávidí? A nebo proč tohle všechno?
Věděla, že odpověď na své otázky dostane jedině když si dopis přečte. Došla na opuštěné místo, kde krom šumění stromů nebylo slyšet ani vidět nic. Posadila se na pařes a mezi prsty žmoulala obálku. Pořád nebyla stoprocentně přesvědčena zda má do ní nahlédnout. Nakonec zvědavost zvítězila a ona ji rozlepila............


Drahá Ashley.........

je pro mě velice obtížné, ale přitom tolik důležité psát tyhle řádky. Nevím, kde se vzalo ve mě dost odvahy ti povědět to, co jsem ti měl říct už dávno. A né prostřednictvím ušmdlaného papíru, ale pěkně z očí do očí, v tváří tvář. Jenže na to, abychom si mohli tohle vysvětlit je příliž pozdě a já se smířil s myšlenkou, že už tě nikdy neuvidím. Ne, nedivím se, že si mě opustila, na tvém místě bych udělal totéž....ne, já bych sám sebe už dávno zabil. Za všechno, co jsem ti kdy udělal, za ty roky, kdy jsem tě přehlížel, řval po tobě a ani tě neoslovil tvým jméném bych si zasloužil elektrické křeslo. Pro mě by však smrt byla vysvobozením, tohle by byl příliž jednoduchý trest.

Ashley i přes mé činy musíš vědět, že jsem tě miloval. Ano, miloval jsem tě holčičko.......

Tehdy, když jsem poznal tvou matku zamiloval jsem se do ní na první pohled. Byla překrásná, měla nádherný úsměv a velké oči přesně jako máš ty. Svou krásu si zdělila po ní. Chodil jsem na místa, kde jsem věděl, že ji mohu střetnout. Vždy, když jsem stál v její blízkosti třepala se mi kolena a srdce bilo na poplach. Se zájmem jsem ji pozoroval jako obraz Leonarda da Vinciho byla stejně nádherná jako Mona Lisa. Tajně jsem si přál, aby se do mě zamilovala a potom, co jsem našel dost odvahy na to ji pozvat do kina se tak i stalo. Milovali jsme se nehynoucí láskou a já věděl, že už nikdy nikoho nebudu milovat tak, jako jsem miloval ji. Byla mým snem, životem......jediným smyslem mého života. Toužil jsem s ní mít děti a společně se starnout. Ona kupodivu tenkrát toužila po tom samém, a tak nám nebránilo nic v tom, abychom se společně pokusili o miminko. Jenže touha otěhotnět se pro ní stala posedlostí a každý měsíc, kdy zjistila, že tomu tak není, proplakala. Rvalo mi to srdce se na ni dívat jak trpí a já začal litovat, že jsem ji kdy o to žádal. Jenže jsem věděl, že náš život bez dětí by nebyl nikdy úplný. Nakonec nás ten nahoře vyslyšel a já se mohl pyšnit, že za nedlouho se ze mě stane otec. Hrdě jsem s ní chodil na nezbytné prohlídky k lékaři, hladil po rostoucím bříšku a nemohl se dočkat dne, kdy to malé svoření vyjde na svět. Na konci těhotenství se však její nadšení pro to malé změnilo. Byla podrážděná, neustále si stěžovala na bolesti zad, oteklé nohy a na to, že vypadá jako balón........" Zbav mě toho parchanta!"......neustále na mě křičela. Snažil jsem se být k ní milý, doufal jsem, že je to jen stresem, který prožívá. Prý, že ženy, někdy tímhle syndromem trpí. Doufal jsem, že po tvém narození se všechno změní a ona bude šťastná, že v náručí chová své zdravé dítě. Ale boužel nebylo to tak.......

Po tom, co jsi přišla na svět, tě nechtěla po tvém narození ani vidět. Přikázala lékařům, aby tě odnesli. Zato já když mi ten malý uzlíček podávali jsem si tě v ten moment zamiloval. Vrněla si jako koťátko a já byl neskutečně šťastný, že tě mám. Špulila si na mě své rtíky a malinkatými ručičkami si hledala mou tvář. Miloval jsem tě a proto jsem nedokázal pochopit, že tvá matka takové nadšení společně se mnou nesdílí. Lékaři mě sice ujišťovali, že je to jen otázkou času, že musím být trpělivý. Že tyhle stavy jsou po porodu zcela běžné. Myslím, že mě spíše chtěli uklidnit, ani oni sami nevěděli proč se tak chová. Když tě sestřička nesla k matce, aby tě nakojila málem s tebou švihla o zem. Bylo hrozné se dívat na ženu, kterou jsem vůbec nepoznával. Plakával jsem a chtěl ji tolik zpátky. Doufal jsem, že domácí prostředí ji udělá dobře a ona časem bude jako dřív, ale nebyla. Nemohl jsem tě s ní nechat o samotě, nesnášela tvůj pláč, vše ji vadilo. Měl jsem strach, že ti nějak ublíží. Nakonec se pomátla natolik, že musela být převezena na psychiatrii. Tolik jsem Boha prosil o to, aby mi mou milovanou ženu vrátil zpět.

Nestalo se tak. Sice ji za nějaký čas pustili domů, ale ani tak se její postoj nezměnil. Neustále mě obviňovala z toho, že jsem ji udělal dítě, které nenávidí společně se mnou. Bylo to strašné, nevěděl jsem, co mám dělat. Musel jsem chodit do práce, starat se o tebe. Tvá matka se doma zdržovala jen zřídka. Nejčastěji domů chodívala jen proto, abych ji dal peníze. Jednoho dne jsem ji přistihl jak si bez jakéhokoliv vysvětlení balí kufry. Když jsem se jí zeptal, co to dělá? odověděla, že odchází. Lidé v okolí mi tvrdili, že ji viděli jak se potuluje s nějakým chlapem a tak mi došlo, že odešla za ním. Ztratil jsem ji, ztratil jsem všechny sny, které jsme společně měli. Nemohl jsem snést pomyšlení, že mě opustila, a tak jsem začal hledat útěchu a zalíbení v alkoholu. Byl to jediný způsob jak otupit svůj mozek, alespoň na chvíli. Nakonec mé pití došlo do tak velkého stádia, že se ze mě stal alkoholik. Nenáviděl jsem svůj život a tím pádem jsem začal nenávidět i tebe. Dával jsem ti za vinu, že díky tobě mě tvá matka opustila. Kdyby nebylo tebe, mohlo být všechno jinak. Te ď už víš, proč jsem tě tolik nenáviděl a nedokázal jsem tě oslovit jinak než "parchante". Nedokázal jsem přes zuby procenit tvé jméno. Nedokázal jsem to. Učil jsem se celou tu dobu tě nenávidět, doufal jsem, když na tebe budu házet vinu uleví se mi. Ale nebylo tomu tak. Bylo to mnohem horší, když jsem si uvědomil, že jsem ti zničil život Ashley. Jenže na nápravu bylo příliž pozdě.

Nežádám tě o odpuštění, protože si ho nezasloužím. Jen jsem chtěl, aby si věděla pravdu, celou pravdu.

Ashley nebyl jsem ti otcem jakého sis zasloužila, nevytvořil jsem ti dětství jaké by dítě mělo mít. Jsem zrůda, vím to, ale věř, že z tohoto světa odejdu s pocitem vinny, že jsem měl tu nejlepší dceru na světě a nevážil jsem si ji.
Miluji tě holčičko, i když vím, že tomu nikdy neuvěříš opravdu to tak bylo.

PS: Viděl jsem tě v televizi mezi spousta významnými lidmi a po boku toho zpěváka ti to moc slušelo. Snaž se prosím vymazat minulost a žít přítomností i budoucností. Běž za svými sny.... běž a neohlížej se. Zasloužíš si být šťastná, zasloužíš si žít krásný život a poznat lásku, kterou jsem ti měl dát já s tvou matkou, ale boužel nedal. Vždy toho budu litovat. Vždy....




Sbohem Ashley S láskou tvůj táta......


26. kapitola - Cesta k Tvému srdci

2. srpna 2012 v 9:50 Povídky - příběhy
26. kapitola - ....." Sama nevím, co tu dělám."........

Chicago

Stála nehybně a koukala na místo, které ji bylo tolik let domovem. Tenkrát, když odtud odjížděla doufala, že už se tu nikdy nevrátí. Ale osud to zařídil jinak. Dotýkala se kliky u dveří a opatrně vešla dovnitř. Srdce ji bilo tak rychle, že měla pocit, že ji z hrudi vyskočí. Přesto nabrala dost odvahy na to, aby vztoupila do domu.


Nic se tu nezměnilo, nedopalky z cigaret poházené všude tam, kde oko dohlédne, i nějaká ta nedopitá láhev vodky se tu našla. Bylo to doupě, které rozhodně nemělo nic s teplem rodinného krbu společného. Ashley se začala třást měla pocit jakoby tu její otec stále byl. V uších ji zněl jeho nesnesitelný křik, jeho zlostnou tvář viděla zase před sebou.
Tolik toužila potom tu svou zatracenou minulost vymazat, ale doběhla ji. Našla si ji všude.


Vešla do místnosti, která byla v nejhornějším patře domu. Byla nejmenší a zároveň nejtemnější. Denní světlo tu proudilo malým otvorem....ano tahle místnost ji byla tolik let dětským pokojem. Přesto tahle myšší nora paradoxně byla jediná místnost, kterou v domě milovala. Věděla, že tam jedině je v bezpečí. Její otec netušil co se za zavřenými dveřmi skrývá a proto tam ani nikdy nebyl.

Usedla na palandu a svou tvář skryla do dlaní. Její nepatrné kapky slz se proměnily na proud vody, která stékala na zem. Co tu dělá? Proč proboha se musela vrátit? To nikdy nepozná vytoužený klid? Bolest, kterou uvnitř cítila byla jen těžko popsatelná..tu člověk musí prožít. Už déle nemohla snést ten tíživý pocit, který ji dům přinášel, a proto vyběhla ven na ulici. Přitom v plné rychlosti narazila do muže, který stál před ní.......



" Pane Allene."..........vběhla do náruče muži, kterého tak dlouho neviděla.
" Ach holčičko, doufal jsem, že tu nepůjdeš. Hledal jsem tě na letišti, ale řidič mi řekl, že si šla rovnou sem.".............penvě stiskl dívku, kterou znal už od malinka. Nebyla žádné usměvavé děvčátko jako ostatní děti. Spíše byla šedou myškou, která se stranila okolí. Ovšem po jejím životním příběhu se nebylo čemu divit....

" Sama nevím, co tu dělám. "........řekla popravdě.....
" Pojď, půjdeš k nám udělám ti meduňkový čaj na uklidnění a všechno probereme."........chytl ji za rameno. Ashley ochotně jeho nabídku přijala........


25. kapitola - Cesta k Tvému srdci

1. srpna 2012 v 11:40 Povídky - příběhy
Vím, vím napínám, ale mějte ještě chvilinku strpení, finále se blíží a s ním i šťastný konec :-))

25. kapitola - "......... Bude mít dost odvahy? ".......


Videoklip opravdu dosáhl velkého úspěchu a Michael získal ještě větší přízeň fanoušků než doposud. Lidé z branže ho uznávali a smekali před ním své pomyslné klobouky. Nikdo nevěřil, že ten malý kluk, který byl samý úsměv, neznali ho jinak než s mikrofonem v ruce je opravdu on. Věděli, že je talentovaný, ale teď byli přesvědčeni o tom, že dostal talent přímo od Boha, a že nám ukáže ještě daleko víc.

I když navenek působil šťastně a užíval si své slávy uvnitř sebe byl smutný. Cítil se opuštěný a sám. Měl sice Bonnie, která se mnula pýchou, že má toho nejlepšího kluka na světě, který je nejen populární, ale navíc také krásný....Mikovi bylo jasné proč s ním je, rozhodně kvůli jemu samotnému to není. Ano, chtěl se s ní rozejít, ale vždy, když to chtěl udělat jakoby to Bonnie vycítila a začala ho citově vydírat. Mike nakonec uznal, že je to lepší takhle nechat být. Žena jeho srdce je od něj stejně namíle daleko a už ji nikdy neuvidí.


Procházel se po okolí zatímco oblohu pomalu, ale jistě přikrývala tma a měsíc s prvními hvězdičkami svítil. Kolem ticho a prázdno. Michael doufal, že někde objeví člověka, který s ním prohodí pár slov, který bude k němu vlídný a přátelský. Jenže nikde ani živáčka. Usadil se na lavičku v parku a pohlédl na noční oblohu, v oku se mu zaleskla slza, která stékala po jeho tváři. Měl by si užívat svého úspěchu, svých "přátel", kterých je čím dál víc, ale kdo z nich je opravdový přítel? Kterému z nich může zavolat v jednu hodinu ráno a říct mu, co ho trápí? .........ŽÁDNÝ..........

Největší útěchu nacházel ve své hudbě. Byl přesvědčený o tom, že jenom díky ní lidé mohou pochopit jak uvnitř sebe trpí. Nadechl se a z plných plic chtěl řvát, chtěl křičet, ale nakonec z jeho úst vyšlo.......... " Ashley!!!!!!!" .........vyslovil jméno ženy jenž byla tolik složitá a záhadná, ženy ke které nebylo jednoduché se dostat. I když se tolik bránila nakonec jejich vzájemná touha byla silnější. Dokonce měl pocit, že mezi nimi šlo daleko o víc...miloval ji a doufal, že i ona jeho. Zda to tak bylo se boužel už nemohl ujistit. Tak moc jí chtěl povědět jaké k ní chová city, ale nakonec vycouval. Byl zbabělec, nechal si utéct jedinou ženu, kterou kdy miloval. Možná jediného člověka, který by mu byl v tom kruhu samoty oporou.......

Možná by jí měl najít a přesvědčit se, co k němu doopravdy cítí, ale nemá nejmenší potuchy o tom, kde vlastně odešla. Je to jakoby chtěl hledat jehlu v kupce sena. Pak si vzpomněl na Johna........ Co když on ví, kam měla Ashley namířeno? Možná by se ho měl zeptat, ale bude mít dost odvahy?.....