Březen 2013

85, kapitola - Last story

25. března 2013 v 16:47 Povídky - příběhy
85. KAPITOLA


" Kdo jste?".......zeptala se Kathrine.........
" Já...jsem Paula Marshallová."........podává ji svou ruku nejistě. Paní Katharine ji však nepříjme a stále si ji opovrženě prohlíží....
" Paula? Ta Paula, o které v jednom kuse děti vyprávějí? Podívejte se dámo, nevím, co jste zač a z jakého důvodu máte zájem o děti mého syna, ale radila bych vám, aby jste odtud co nejrychleji odešla."..........nechtěla mít s tou záhadnou ženou nic společného. Nezajímala ji, jen chtěla, aby odešla a nechala její vnoučata na pokoji. Paula sklopila hlavu jako spráskaný pes. Myslela, že ji Kathrine přijme, ale mýlila se. Ne, nemohla se jí divit, vždyť i ona sama by se zachovala stejně. Už, už se chtěla otočít a učinit to, oč ji Michaelova maminka požádala, ale v tom se za jejími zády ozval Joseph. Ano, ten Joseph, který ji před lety vyhazoval daleko horším způsobem než jeho žena......

" Kathrine, neměla by ses tak k Paule chovat?"......rázným hlasem promluví ke své ženě......
" Paule? Ty tu ženu Josephe znáš? Tak sakra nechtěl by mi z vás konečně někdo říct o co tady vlastně jde?"...........Kathrine začíná docházet trpělivost.....
" Ta žena je Blanketova....".........." Ne Josephe prosím, neříkejte to!"............Joseph chce vysvětlit své ženě, kdo ve skutečnosti Paula Marshallová je, ale ta ho zarazí. Dostává strach a nechce, aby Kathrine znala pravdu. Ale její pokusy jsou stejně marné. I když se Joseph v poslední době chová lidsky jedna vlastnost mu stále zůstavá. A to, že si nemíní od nikoho nic diktovat.......
" Klid Paulo."........lehce se dotkne jejího ramene, aby ji dokázal, že je s ní........." má žena to jistě pochopí.".........podívá se psíma očima na starší ženu, které na čele přibyla další vráska ze situace, ve které se právě nacházela.......
" Co...co mám pochopit?".........
" Klid Kathrine....dovol mi, abych ti představil matku našeho vnuka.... Ano, slyšíš dobře. Tady slečna Marshallová je matkou Blanketa."........řekl klidně, jakoby to byla přirozená věc, ale nebyla. Paní Kathrine cítila jak se jí zatočila hlava. Potřebovala se okamžitě posadit. Joseph její náhlou slabost vytušil a vedl ji k nedaleké lavičce, aby se posadila a v klidu mohla vstřebat dannou informaci........

" Moc mě to mrzí paní Jacksonová. Nechtěla jsem vás nijak rozrušit."....Paula se cítí provinile. Takhle to přeci nechtěla...
" Prosím.".......podává zaskočené ženě sklenici vody. ..........
" Slečno Marshallová, co chcete? Přišla jste proto, aby jste mi vzala mého vnuka? Protože jestli ano ujišťuji vás, že vám to nedovolím."............" Ne paní Jacksonová. Nejsem tu proto, abych vám vzala vnuka. Tohle rozhodně nemám v úmýslu a také mu nehodlám říct kdo, že ve skutečnosti jsem, tím si můžete být naprosto jistá."........
" Ne? A co tedy chcete?".........stále té mladé ženě nevěří. Nevěří, že by se vzdala jen tak lehce svého syna. Ale přesně to udělala už před lety. Proč ale? Proč nechtěla být se svým synem?!..........
" Chci jen, aby jste mi dovolila se s ním občas vídat. I s Paris a Princem. Neviděla jsem je takovou dobu a moc mi chyběli. Jen pár hodin chci být s nimi pokaždé, kdy to bude možné, nic jiného od vás Katharine nežádám."...........toužebně prosí jako matka matku. I když ona co se týká oslovení "matka" si ani nezaslouží......
" Nerozumím vám Paulo. Vždyť Blanket je váš syn a vy mu nechcete říct pravdu? Vždyť kdyby jste chtěla klidně by jste se s námi mohla o něj soudit, pokud je to tak, jak říkáte. Jste jeho matka a nežádáte víc než jen občasné setkání?".......
" Vím, zdá se to divné. Zvláště když vy sama jste vychovala devět dětí. Nechci, aby jste si myslela, že jsem krkavčí matka, které je jedno co je s jejím dítětem, ale pochopte tenkrát byla úplně jiná situace a já neměla na výběr. A nemám ani teď. Kdyby to šlo rozeběhla bych se k němu a do celého světa hrdě vykřičela, že jsem jeho máma, ale nejde to. Nedali by nikomu z nás pokoj. Vyptávali by se, hledali důkazy...tu svou "pravdu" a myslím, že toho už bylo dost. Celých deset let se mi úspěšně dařilo tajit kdo to vlastně jsem a takhle to i zůstane. Mohu vám slíbit, že svět se nikdy nedozví skutečnou pravdu. Tu budete znát jen vy Joseph, Jermaine já a Michael. "........... Kathrine se tentokrát na Paulu dívala úplně z jiného úhlu. Chápala její rozhodnutí a zároveň bolest, kterou v srdci nosí tolik let a ona ji nemohla odepřít vídání se svým synem, i když se rozhodla tak, jak se rozhodla..........

Už druhým rokem jsem tu s Vámi....

21. března 2013 v 12:44
Před dvěma roky,
klikla jsem na stránku Blog.cz,
a začala se řídit pokyny
a tím pádem otevřela bránu na jiný svět.
Svět, do kterého ráda utíkám,
když je mi úzko,
kde spřízněné duše mám,
kde není prázdno ani pusto.
Ne, neměla jsem žádné cíle ani představy,
chtěla jsem jen zkusit to, co ostatní,
a teď zdá se mi,
že jsme spolu spojení.
Michael Jackson - vzdát holt králi
a ukázat skutečnou pravdu,
to jsme všichni chtěli,
i když někteří z nás už zůstali vzadu.
Přesto věřím, že i ti, jejihž blogy znějí prázdnotou,
ve svých srdcích nezapomínají na Mika ani na nás
a jdou si novou cestou.
Vytvořili jsme společně "Armádu lásky",
tak, jak nás často Michael nazýval,
nepoužíváme zbraně ani ochranné masky,
jen svá srdce, šíříme poselství dál.
Děkuji Vám mé milé bojovnice,
které jste mi přirostly k srdíčku,
tou společnou cestou půjdeme stále
a jako poděkování Vám posílám písničku......


84. kapitola - Last story

19. března 2013 v 19:45 Povídky - příběhy
84. KAPITOLA

Vím, na dílek jste opět chvíli čekaly, ale když se do toho psaní pustím pak nevím, kdy přestat :-D
Máme tu setkání matky se synem a já doufám, že tohle dlouho očekávané setkání bude stát za to :-)

Když Paula byla konečně propuště z nemocnice domů Jermaine zařídil, aby se setkala se svým synem v zahradě jeho rodičů, kteří Michaelovi děti dostali do své péče.
Byla nervózní. Na setkání čekala takovou dobu. V duchu si stále přemítala, co mu poví, až ten den nastane, ale teď když mu opět hledí tváří tvář nedokáže najít ta správná slova. Pohlédne tázavě k nebi, a v duchu prosí Michaela, aby jí trochu pomohl. Samozřejmně to také Michael udělá. Vždyť je celou tu dobu pozoruje ze svého obláčku....

" Ahoj Blankete, jsem ráda, že tě zase vidím."........snaží se navázat kontakt.....
" Ahoj Paulo, strýček Jermaine říkal, že dnes přijdeš......opravdu jsi znala mého tatínka?".......zeptá se zatím nejistě....
Přikývne...." Ano, znala."....
" A... a budeš mi o něm něco vyprávět?".......
" Jestli o to stojíš?".........v Paule svítá naděje........
" Ano, chci vědět o něm všechno. Rád poslouchám vše, co se týká mého tatínka..."........usměje se, ale záhy posmutní....." víš Paulo, moc mi chybí."........Paula k němu opatrně natáhne ruku a svou dlaň položí do té jeho....." Co kdybychom to naše vyprávění začali tam u toho obrovského stromu." ....ukáže na jediný, za to nepřehlednutelný strom v zahradě....." Tvůj táta totiž stromy miloval.".......

Opřeli se zády o homutný kmen a Paula dál pokračovala........ " Když ještě žil v Neverlandu...ty jsi byl ještě malý, tak nevím, zda si na něj pamatuješ.....bylo tam spousty stromů, ale jeden z nich byl vážně velikánský. Zdaleka větší než je tenhle.....a tvůj táta ho přímo zbožňoval. Nazýval ho "Dávající strom".....rád na něj lezl a meditoval. Naslouchal šumění listů a nechal se jeho sílou inspirovat. Většina písní složil právě na něm. "..........odmlčí se a usměje se na něj............" Jak, jak tohle všechno víš?".........překvapuje ho, že tohle všechno Paula zná........." Vím to proto, že jsem na něm často s tvým otcem sedávala....chceš slyšet víc?"....zeptá se. Blanketovi se rozzáří očička a na důkaz, že ano, přikývne.........." Tvůj táta byl prostě neskutečný, tolik mne toho naučil. Sedávali jsme tam celé hodiny, dokud nebe nepokryla tma a já naslouchala jeho působivému vyprávění. Určitě ti v paměti utkvěly vzpomínky na to jak ti předčítával pohádky. Vždycky tak zvláštně svrašťoval čelo, když napodoboval hlas nějakého zloducha z příběhu.".........Paula se snaží napodobit stejné gesto, jaké Michael používal......." Ano Paulo, přesně takhle to dělával....." Jsem kapitán Hook a nevěřím na víly."......napodobil hlubokým hlasem piráta z knihy, kterou mu otec často čítával......" A co ty Blankete, ty na víly věříš?"............zeptá se svého společníka..........." Ano věřím.".......řekne rozhodně......." Já také. Věřím, že nás v noci ochraňují a hlídají naše sny. Vždy když v noci procitnu ze sna začnu na ně myslet a v té noční tmě zahlédnu takové zvláštní světílko. Vím, že je to Zvonilka, která chránila svého Petra Pana."..........zasní se .............." Ne Paulo, to ty jsi Zvonilka.".........poprvé se hluboko zadívá do jejich očí. Bez zábran a studu si Paulu skoumavě prohlíží....." Jak to myslíš, že já jsem Zvonilka? ".....nechápe......" Můj táta byl Petr Pan a ty jsi ho přece také ochraňovala a děláš to i teď..".........řekne to tak, jak to cítí........" Myslíš? ALe nedokázala jsem ho ochránit dostatečně."........Paulu udivuje to s jakou představivostí Blanket smýšlí......." Ne Paulo, pleteš se. Tatínek mi často o Zvonilce vyprávěl. Říkával, že jednu takovou znal a že ji jednoho dne poznám i já. Ptal jsem se ho kdy? Kdy to bude? A on odpověděl tehdy, až příjde ten správný čas. Můj táta byl vždycky snílek a moc jsem tomu nerozumněl, ale teď už chápu co tím myslel. Tedy správně řečeno, koho tím myslet......To ty jsi ta Zvonilka."..............Paulo, když jsem tě viděl poprvé někoho jsi mi připomínala. Jako bych tě někde už viděl, ale nevěděl kde. Napřed jsem si myslel, že tě z nám z Parisina a Princova vyprávění a tím pádem automaticky znám tvou tvář, ale mýlil jsem se. Vím odkud tě znám.".......lišácky se usměje stejně jak to dělával jeho otec...." Odkud? Odkud mě Blankete znáš?".........Paula je v rozpacích..........." Z tátova obrazu.".........." Ne..nechápu?".........." Táta rád maloval, ale to ty jistě víš. Jednou namaloval vílu s obrovskými křídly. Ta víla vypadala, jako Zvonilka, ale nebyla to Zvonilka......ta víla měla tvou tvář...... Počkej, vlastně ji mám schovanou ve svém pokoji. Půjdu pro ní.".........než stačila cokoli namítat Blanket se rozeběhl k domu. Paula byla natolik v šoku, že si nevšimla, že před ní stojí starší žena s ruky v bok a nabroušeným výrazem ve tváři..........

Srdce na dlani

17. března 2013 v 16:57 Básničky
Prdelky, k povídce se teď nějak nemůžu dostat. Ale tak už jsme stejně před koncem, tak nemáme kam spěchat :-D Doufám, že mi mou prodlevu odpustíte :-)
Přeji krásný zbytek neděle :-)



Podívej se na svůj obraz v zrcadle
a chvíli přemýšlej........
nauč se chodit v mlze,
nikdy se neohlížej.
Každý v sobě hledáme,
kousíček dobroty,
že je v nás věříme,
hledáme lidské hodnoty.
Natáhni svou dlaň
a čekej na toho, kdo ji potřebovat bude,
splať tím svou daň,
lépe ti na duši bude.
Každý svůj úděl máme tu na zemi,
někdo nás vždy potřebuje,
neotáčej se k němu zády.
Ukaž svou náruč,
všem bytostem,
milovat se nauč,
nedovol nikomu, aby byl v tvém srdci jen pouhým hostem.
Nabídni pomoc tomu,
kdo o tvou pomoc prosí,
měj v sobě víru
a nezapomínej na to, co nosíš v srdci.
Zapomeň na bolest, která tě uvnitř tíží,
odežeň ji co nejvíce daleko,
to dobří andělé k nám vždycky míří
a zavedou nás vysoko........

Žhavé sny a krásnou noc, kdo z vás bude volat o pomoc?!

15. března 2013 v 21:48






Vzkaz pro Hanču:
Haničko, nevím čím to je, ale nejdou mi k tobě vkládat komentáře :(

83. kapitola - Last story

13. března 2013 v 12:44 Povídky - příběhy

83. KAPITOLA

Paulinin zdravotní stav se den ode dne lepšil. Každou volnou chvíli ji navštěvoval Jermaine i Joseph. Sice si myslel, že o jeho návštěvách Paula neví. Chodil tehdy, když spala, ale stejně věděla, že je tam. Nikdy toho moc nenamluvil. Jen pár minut ji tiše pozoroval a zase odešel. Chtěla otevřít oči a říci mu, že ví že tu je, ale věděla, že by tím zranila jeho mužské ego.

Už celé týdny ležela v posteli a měla dost času přemýšlet. I když se její život začal obracet jiným směrem, jeden vrah sedět ve vězení a druhý čeká ve vazbě na soud, pořád ji uvnitř něco scházelo. To něco byl spíše někdo, a ten ji bude chybět už celý její život.

Zavřela oči a snažila se na chvíli usnout, když v tom vítr prošel otevřeným oknem a opřel se do jejich vlasů.....
" Ahoj lásko.".......vítr se proměnil v muže, na kterého právě myslela. Přistoupil k jejímu lůžku, pohladil po vlasech a vlepil polibek na čelo....
" Mi...miku?".......překvapeně na něj koukala.........
" Ano, jsem to já."......usmál se na ni a vzal jí za ruku, kterou schoval ve svých dlaních.....
" Máš prokřehlé ruce."........řekla mu......
" Nemusíš se bát, není mi zima. Nic mi neschází, cítím se dobře.".........snažil se ji uklidnit. Mluvil tak vyrovnaně, že mu Paula věřila......
" Přišel jsem proto, abych ti řekl, že nemáš být smutná. Jsem pořád s tebou, i když mne nevidíš. Má drahá lásko budu s tebou napořád. A vždy, když ti bude smutno, přijdu , abych svýma rukama osušil tvé slzy. Naše životy jsou natolik spjaty, že je ani smrt nerozdělí. Děkuji, že jsi mne celou tu dobu naslouchala a odhodlala se vydat na tu trnitou cestu, aby si očistila mé jméno a zároveň se střetla s naším synkem. Vím je plachý a nedůvěřivý, ale když si někoho oblíbí dokáže mu otevřít celé své srdce. Stejně jako ty a nebo já. Tuhle vlastnost má po nás. A já vím, že už to dlouho nebude trvat a vrhne se do tvé náruče, jen musíš být miláčku trpělivá. Dokázala jsi k smrti vystrašit Murraye, přežít trýznění Kleina a já věřím, že zvládneš všechno. Ano, máš ještě před sebou velkou cestu a nástrahy stále čekají na každém kroku, ale máš spojence. Tátu a Jermaineho. Nikdy bych nevěřil, že zrovna tihle dva ti budou pomáhat, ale musel jsem je trochu popostrčit. Zvláště otce. Myslel jsem už, že se ta jeho tvrdá skořápka nerozloupne a vidíš podařilo se ti to."..............usměje se na ni..........." Co nevidět se střetneš i s mou maminkou. Je to úžasná, milující, starostilá žena. Nemusíš mít z ní strach. Zkrátka má drahá Paulo budu tě chránit po zbytek tvého života. A až se jednou z tebe stane stařenka a i tebe Bůh povolá k sobě bude v nebi na tebe čekat nebeský Nevrland, kde je jen smích, žádná bolest, žádný smutek. Kde budeme jen mi dva a budeme se těšit z našich vnoučat a všech pobýhajících, hrajících si dětí, které už taky našly klid u Boha. Nestrachuj se, opravdu jsem šťastný a ty musíš být taky. Už žádné slzy."......otře slzu, která stéká po její tváři.........." Miluji tě."......zašeptá do jejich rtů a políbí ji. Pak se otočí k oknu a pohlédne směrem k obloze. Zavane vítr a odnese ho tam, kam patří. Paula odhodí přikrývku a jde k oknu. Kouká na tmavou oblohu, která je poseta hvězdami. Však jedna se liší od ostatních, svou velikostí i sílou. Zazáří ještě o něco silněji a Paula pošle vzdušný polibek do nebe........." I já tě miluji můj Petře Pane.".............zavře okno, zatáhne závěst a tiše vklouzne zpátky do postele. Zavře oči a oddává se sladkému spánku..............

82. kapitola - Last story

10. března 2013 v 19:22 Povídky - příběhy
82. KAPITOLA


" Jermaine prosím podej mi trochu vody."........byla vzhůru, ale oči měla stále zavřené. Víčka byla ještě natolik unavená, že otevřít je byl nadlidský úkol. Podle přicházejících kroků ji bylo jasné, že do pokoje vešel muž. Byla přesvědčená, že je to Jermaine. Kdo jiný by to taky mohl být?...

" Tady."..........řekl onen muž a podal ji sklenici vody. Už podle hlubokého hlasu ji bylo jasné, že to není její přítel....
" Vy?".........polekala se, když zaostřila tvář Josepha Jacksona.........
" Ne, nelekejte se Paulo.".........snažil se o co nejpříjemnější tón svého hlasu....... " Nejsem tu proto, abych na vás jakkoliv útočil. Vím, jste nejspíše překvapená z mé náštěvy, ale pokud bych nedostal odvahu přijít teď nepřišel bych už nejspíš nikdy."...........snažil se vysvětlit proč je tady...........
" A záleží snad na tom? Možná vás nechci ani poslouchat. Bylo by lepší kdyby jste raději odešel."............ještě pořád byla vůči tomu muži plná nenávisti.......
" Věřte nezdržím vás déle než to bude nutné. Prosím vyslechněte mě."......naléhal. Paula nemohla uvěřit vlastním očím. Kde se poděl ten despota. Ten zloduch z jehož očí číšila nenávist a z úst vycházela slova, která ji zasazovala jednu ránu za druhou přímo do srdce?!.......
" Vím, že jste Blanketova matka."..........
" Cože? Jermaine....jak jen mohl!"............řekla rozčileně, ale Joseph ji přerušil....
" Ne, Jermaine ne, ale Michael."...........koukala na něj. V očích měla plno otazníků............" Od doby, kdy jste odešla se Michael hodně změnil. Vyhýbal se rodině a především mě. Myslím, že mu bylo od začátku jasné, že za vaším odchodem stojím právě já. Byl jeden z deštivých podzimních dnů a my se strašlivě pohádali. Michael plný nenávisti aniž by chtěl mi do očí vpálil, že to vy jste Blanketova matka. Pár vteřin jsem lapal překvapeně po dechu a nemohl uvěřit tomu, co mi můj syn právě prozradil. V hlavě se mi promítalo vše, co jsem vám tenkrát pověděl a začal jsem si uvědomovat jak strašlivou chybu jsem udělal. Ne, nerad přiznávám, že jsem někde udělal chybu, ale v tomhle případě mne začalo zžírat svědomí....Ano slyšíte dobře, Josepha Jacksona začaly dohánět výčitky. Ale nemohl jsem nic dělat. Dávno jste žila svůj život a Michael ten svůj se svými dětmi. Na jakoukoliv nápravu bylo už příliš pozdě a také jsem si neustále pokládal milion otázek. Co by se stalo kdyby veřejnost zjisztila vaši identitu, co kdyby se šťourali ve vaší minulosti? Pořád jsem přemýšlel hlavou nikoliv srdcem a to byla chyba. Můj syn se vždy řídil srdcem a bylo mu jedno jak ho okolí bude vnímat. Smířil se se svým životem i s následky a čelil jim. Teď, když jste se po letech vrátila a odhodlaně se vydala na strmou cestu za hledání pravdy a odhalení skutečného Michaela Jacksona si uvědomuji, jak jste mého syna milovala a já vám odepřel nejen jeho lásku, ale i lásku vašeho syna. Vím, ani tisícelé "promiňte" nezmění nic na tom jak strašlivě jsem vám oběma ublížil, ale přeji si, aby jste patřila do naší rodiny. Aby jste se stýkala s Michaelovými dětmi, protože Paris s Princem od té doby, co vás opět viděli o ničem jiném nemluví než o vás a o věcech, které jste společně prováděli. Zrovna včera mi říkali jak jste je zachránila, když je napadl dav ječících fanoušků a novinářů, když se vydali do zoo.".......usměje se na ni. Celá jeho tvář se rozzáří a Paulu napadne proč se nesměje častěji. Protože úsměv tomuto muži sluší mnohem víc než kamenná tvář a nepřístupný postoj.....

Hlásím.......

8. března 2013 v 19:29
.......hlásím, ještě žiju,
práce tolik, div se z toho nepo....Smějící se


Ženy, vím, že máme dnes ten velký svátek,
chtěla jsem Vám dát malý dárek,
a to přidat další kapitolku,
ale dnes to asi už nestihnu Zamračený
čeká mě víkend pracovní,
tak i když ho mám rozepsaný nejdříve bude v pondělí.
Ale i přesto si dárek neodpustím
a krásného muže Vám přináším Mrkající







81. kapitola - Last story

3. března 2013 v 16:16 Povídky - příběhy
81. KAPITOLA

Četné rány, škrábance i modřiny byly bolestivé. I když dostatečně nedokázala vnímat, co se s ní děje, podle nadklánějících tváří poznala, že se nejspíš nachází v nemocnici. Doktoři ji důkladně vydezinfikovali a ošetřili všechny rány. Bylo to nepříjemné, ale se srovnáním s tím, co si musela v posledních hodinách prožít to bylo zanedbatelné. Sestřička nasadila infuzi s lékem, který z jejího těla měl vypudit všechen jed, jenž ji byl díky Kleinovi podáván. Po chvíli už nevnímala opět nic a usnula.

Nervózně přešlapující Jermaine na chodbě čekal na doktora, který měl Paulu nastarosti.....

" Tak co doktore, bude v pořádku?".......zeptal se na zdravotní stav své přítelkyně....
" Ano pane Jacksone. Dovezl jste ji s policií za pět minut dvanáct. Chybělo málo a nejspíš by to nepřežila. Měla v sobě tolik jedu, že by to porazilo i vola.".......odpověděl......
" Ale bude v pořádku, že ano?"...........stále se chtěl ubezpečit, že to Paula přežije. Ta bezmoc, kterou prožíval byla stejná jako když sem odváželi jeho bratra. Bylo strašné, když z doktorových úst slyšel, že to jeho bratr nezvládl. Tekrát cítil, jak z jeho těla odchází jeho součást.. Už nic podobného nechtěl nikdy zažít.........

" Nemusíte se bát. Jen teď potřebuje odpočívat, aby nabrala zase sílu.".......poplácal ho po rameni.......
" Mohu za ní?"............
" Ano, jistě."....


Jermaine vešel do bílé mísnosti, uchopil Paulu za ruku a jemně ji pohladil po tváři. Pohled na ni ho až děsil. Podlitiny měnily svou barvu a vypadala tak bezradně a bezmocně. Přemýšlel o hrůze, kterou prožila a hněv z toho, že ji nenašel dřív v něm rostl. Neustále se obviňoval a ptal se proč?! Měl pocit, že je to snad nějaké prokletí. Lidé jenž tolik miluje mu odchází před očima.

Slaná kapka dopadla na Paulininu tvář a ta okem zažmourala.....
" Michaeli jsi to ty?".....řekla slabým hláskem........
" To jsem já Paulo, Jermaine.".........pochopil, že pod dávkou sedativ nejspíš ještě blouzní....
" Co se stalo?"......zeptala se....
" Pšt. Všechno bude v pořádku, jen musíš odpočívat."........utěšoval ji......
" A kde je Michael?"..........
" Michael je přeci.... "...odmlčel se......" Je v tvém srdci.".........neměl sílu vyslovit slovo "mrtvý"...........

" Ach, to je dobře."........zavřela oči a po chvíli pravidelně oddechovala....

Zničený Jermaine odešel na chodbu, aby zavolal své ženě, že se ještě chvíli v nemocnici zdrží. Neměl to srdce Paulu opustit, toužil ji být nablízku.
Přede dveřmi pokoje čekal však další muž, který chtěl Paulu MArshallovou navštívit. Muž jenž se ji připletl do života tolikrát a všechno ničil.....

" Otče, co ty tu pohledáváš?"......překvapený Jermaine hleděl do tváře svému otci........
" Jak jí je."..........
" Proč tě to zajímá? Měl bys odtud odejít.".......radil Josephovi, ale ten byl neoblomný......
" Chci ji vidět.".........řekl rozhodně.......
" Spí a navíc si nemyslím, že by tě měla chuť vidět. Nemyslíš, že jsi napáchal už dost zla? Co, chceš se těšit z její bezmoci? I tvou vinou je tady. Kdyby si je tenkrát nechal napokoji a nechal je jít vlastní cestou mohlo to být všechno jinak:" ...rozzuřeně se zamračil na svého otce........
" Máš pravdu."........sklopil Joseph hlavu jako zbitý pes......
" Co?"...........Jermaine nevěřil svým očím ani uším. Jeho otec nikdy neuměl přiznat vinu. On byl ten jenž měl ve všem pravdu a jeho arogantní povaha ublížila mnohým lidem.....
" A co cheš teď dělat?".........zeptal se......
" Musím se jí omluvit a taky něco důležitého říct.".........řekl zkroušeně....." Jermaine no tak. Vím, že jsi teď její velký ochránce, ale musíš mi dovolit jít za ní."...........Jermaine chvíli váhal. Neznal takhle svého otce. Nikdy za nikým nechodil s prosíkem a teď chce žádat Paulu o odpuštění? Že by snad pod tou tvrdou slupkou bylo něco dobrého?!.........

Ahojky :-)

2. března 2013 v 18:43

Ahoj zlatíčka,

jakpak se máte? Vím, možná netrpělivě vyhlížíte další kapitolku. Pokusím se ji co nejdříve napsat, ale kdy to bude vůbec netuším :-)
Jako omluvu Vám aspoň posílám krásný obrázek. Ale nejdřívě doporučuji studenou sprchu :D Před i po :D